Konopí a otazníky okolo Práva a Spravedlnosti.

Nedávno, nevím proč, jsem si vzpomněl na ty dny nadšení v roce 1989, kdy jsme bourali starý a bezprávný režim a pokládali jsme základy tomu, co nám tady vládne teď.

Naše nadšení bylo převeliké a naše vize přehluboké. Už jsme nechtěli žebrat o výjezdní doložku, abychom se mohli podívat k moři té nádherné Jugoslávie. Měli jsme dost toho neustálého žvanění o úspěších socialismu, když jsme okolo sebe viděli, jak vše jde „zu grunt“. Chtělo se nám zvracet z toho přiblblého rozdělení nás, obyvatel této země, na ty, kteří mají ten jedině správný dělnický původ, a tím si zaslouží mít možnost studovat, a na ty, jejichž původ byl úřednický či dokonce a nedej Bože kulacký nebo živnostnický, a kteří tak měli právo jen držet hubu a kydat hnůj v některém JZD.

Ale hlavně jsme měli dost toho, že i u soudů se dbalo na to, jaký má kdo původ, a podle toho se pak rozhodovalo o „vině“ či „nevině“. Právo a Spravedlnost bylo od sebe tak vzdálené, že se pomalu přestávalo věřit tomu, že by snad tyto dvě bohyně měli patřit k sobě a že by vlastně měly být dvěma stranami jedné a téže mince.

Nechce se mi teď vypočítávat, co se z těch našich tehdejších snů povedlo a co zůstalo jen nenaplněným přáním. Byl by to smutný výčet. Chtěl bych se zamyslet jen nad jedním z těch mnoha snů. Jedním z mnoha, o kterém si ale já myslím, že byl ze všech těch snů tím nejdůležitějším. Sen o právním státě, kde by si všichni byli rovni. Kde by všichni měli stejná práva a stejné povinnosti. Kde by nebylo zrůdných a zrůdami promyšlených zákonů, které nesloužily k ničemu jinému, než k udržení moci v rukách darebáků a gaunerů, patřících k té „jediné správné“ skupině politických šmejdů.

Tak jak to tedy dnes je s tou jednakostí Práva a Spravedlnosti? Stali jsme se skutečně právním státem?

Nejdříve ale ještě k té jednakosti Práva a Spravedlnosti.

Několikrát jsem si vyslechl bonmoty různých lidí z okruhu advokacie a soudců, kteří prohlašovali asi toto: „K soudu se nechodí pro spravedlnost, ale pro rozsudek.“

Musím se přiznat, že vždy, když tuto větu slyším někoho vyslovit, tak mi naskakuje husí kůže po celém těle. Protože jestli toto je skutečnost a praxe našich soudů, pak náš právní řád není založen na spravedlnosti, ale pouze opět na nějaké modifikaci právního a soudního bezpráví, jakým toto bylo třeba za komunistů či nacistů. Je to pouze modifikace zvrácenosti a zločinnosti, a sama se tak stává zvrácenou a zločinnou.

Základním kamenem našeho právního systému je Listina základních práv a svobod. Ta je součástí nejvyššího zákona naší země, Ústavy. A na Ústavu a na Listinu základních práv a svobod musí dbát zákonodárci této země při přijímání jakéhokoliv zákona. A zrovna tak na tyto základní kameny našeho Práva musí dbát soudci, prokurátoři a policisté při vymáhání práva. Protože pokud na toto nedbají a konají v rozporu s těmito dokumenty, pak se dopouštějí bezpráví. Jinými slovy: v tom okamžiku se z těch, kteří měli právo a spravedlnost bránit, stávají jejich přestupci. Stali se zločinci, jako je jakýkoliv jiný zloděj, podvodník, násilník či vrah. A měli by tedy být zatčeni, souzeni a odsouzeni. A pokud se toto neděje, pak je celý náš právní řád založen jen a jen na podvodu, a lidé se jím nejenže nemusí, ale dokonce nesmí řídit. Protože každý, kdo jakkoliv, třeba jen svou nečinností a zavíráním očí, toleruje zločin, sám se stává jeho spoluúčastníkem. I tento člověk je zločincem.

Článek 31 Listiny základních práv a svobod říká, že „Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.“

Rad bych se zastavil u první věty tohoto článku.

V této větě se nijak nespecifikuje, jestli toto právo na ochranu svého zdraví má obyvatel České Republiky pouze tehdy, jestliže touto ochranou svého zdraví zároveň nechá patřičně vydělat lékařům, politikům či farmaceutickým firmám. Nic takového tam není. A každý zákon, který by kteréhokoliv občana k něčemu takovému nutil, by byl napsán a uplatňován proti tomuto článku Listiny, a tím také proti základnímu zákonu naší země, Ústavě. Takový zákon by byl nezákonný. A jak přesně vystihl takový stav pan Martin Luther King ve svém dopise z vězení, tak ti, kteří takový zákon dodržují a jím se řídí, jednají protizákonně.

Moje dcera trpí progresivní formou roztroušené sklerózy. Léky proti nepředstavitelným křečím, obrovským bolestem a dalším zdravotním problémům, které tato nemoc sebou přináší, jí již víc jak deset let nepomáhají. A nejen že jí nepomáhají, ale vyvolávají ještě další, jejímu životu nebezpečné účinky. Jediné, co tyto její obrovské problémy jakž takž drží na uzdě je konopí. A k tomuto závěru došla i lékařka z RS centra 1.LF UK v Praze a lékařka, neurologická specialistka v léčbě konopím z Uh. Hradiště. Takže dcera se  smí léčit léčebným konopím a dostává na ně i speciální recepty. Vzhledem ale k tomu, že její jediný příjem spočívá v invalidním důchodu ve výši něco málo přes 8.000 Kč, tak se s ním vlastně léčit nesmí. Nemá prostě na to, aby si to léčebné konopí vyzvedla na recept, který dostala od své lékařky, specialistky. Zákon č. 50/2013 Sb. a Oop 04-13 vydaný Státním úřadem pro kontrolu léčiv totiž ve své podstatě říká, že když na to nemá, tak ať zdechne.

Jiné zákony naší země zase říkají, že ten, kdo nepomůže v rámci svých možností jinému člověku, jenž je z nějakého důvodu ohrožený na svém zdraví či dokonce na svém životě, tak se dopouští zločinu.

Proto já, jako člověk, který vidí, že má dcera je ohrožena na svém zdraví a dokonce na svém životu, a také jako její otec, pro ni to konopí pěstuji, zpracovávám, vyrábím jí z něj tinkturu, mast a jointy, a tím udržuji život mé dcery v takovém stavu, že je ještě žitelný.

Podle výše citovaného zákona jsem tím pádem ale pěstitel zakázané byliny, výrobce zakázaných látek a drogový dealer. A protože toto vše provádím sice jen v nutném, ale podle zákona ve velkém množství (včera jsem dobalil dvoutisícího pětistého padesátého pátého jointu pro dceru na tento rok) tak mi hrozí pět let vězení.

V roce 2012 nedokázala již paní Marie Brodská z Rážďovic snášet problémy, které se na ni vršily, a spáchala sebevraždu oběšením. Jaké to byly problémy?

Paní Marie Brodská měla zdravotní problémy, které již nedokázali pro ni uspokojivě řešit lékaři a proto si začala pěstovat a zpracovávat, pro tuto svou léčbu, konopí. I dle její lékařky pak paní Brodská mnohokrát zdůrazňovala, jak jí její masti a tinktury pomáhají. Měla totiž těžké záněty na nohách, které se jí otevíraly, a pak musela snášet velké bolesti. A jak paní Brodská sama prohlásila, kdyby nebylo konopí, tak by o své nohy přišla. Museli by jí být amputovány. A k tomu trpěla rakovinou žaludku, kde problémy s tímto spojené jí pomáhaly mírnit konopné čaje.

V roce 2003 ji poprvé navštívila policie. Jestli to byla náhoda, nebo jestli se našel nějaký šmejd z jejího okolí, který na její konopí policii upozornil, to nevím. Skutečností ale je, že od toho okamžiku se její kolotoč s policií, prokurátorem a soudy opakoval stále dokola. A přestože soudce JUDr. Václav Krejčík opakovaně rozsudky proti ní rušil, tak pro prokurátora a policii byla paní Brodská velmi snadným cílem, na kterém se oni rozhodli posílit si své ego. A tak postupně tuto nemocnou ženu dostali až před Nejvyšší soud. Ten ji ale v lednu roku 2008 také osvobodil. Ale ani to asi hyenám okresního kalibru nestačilo a tak již v roce 2011 stála před soudem pro tutéž věc znovu. Pak se zřejmě k těmto problémům paní Brodské přidaly ještě nějaké jiné a to již na ni bylo moc. Začátkem května roku 2012 se to rozhodla vše vyřešit odchodem z tohoto morálními zrůdami ovládaného světa.

Je zajímavé, co po jednou osvobozujícím rozsudku na adresu policie a prokurátora řekl sám soudce JUDr Václav Krejčík:

„Argumenty státního zástupce neobstojí. Neexistuje důkaz, že by paní Brodská používala marihuanu jinak, než popisuje. Divím se policii a státnímu zastupitelství, že plýtvá silami na takovéto věci. Konání paní Brodské není a nemůže být trestným činem."

A neméně zajímavé je i to, co k celé této kauze, k té její příčině, řekla JUDr. Bronislava Coufalová z Katedry trestního práva Univerzity Palackého v Olomouci:

„Trestní zákoník prostě nemůže být aplikován na případy související s LÉČENÍM, byť by se při něm i vyrábělo (sobě i jiným a šířilo atd.) to, co je nazýváno droga,  a tento  jednoznačný  výklad   by měl být bezesporu   uplatňován   i  v jiných případech.“

Jenže kdyby nebylo takových snadných cílů, jako jsou nemocní lidé či důchodci, tak na čem by pak policie ukazovala své úžasné schopnosti?

A tak před něco více, jak dvěma lety, naše čadská Národní protidrogová centrála spustila monstr akci proti vybrané skupině obchodů s květináči, hnojivy, semínky, postřiky atd. Stovky policistů po celé republice vyrazili drancovat tyto vybrané obchody s tím podivným cizokrajným jménem Growshop, a vpřed je patrně opět hnala ta úžasná vidina získání dalších frček, hvězdiček, poklepání po ramenou od nadřízených, o finančních odměnách ani nemluvě. Výsledek? Náklaďáky zabaveného zboží, které si i během této akce mohl kdokoliv koupit hned vedle v jiných obchodech, které ovšem neměly ten podivný cizokrajný název a honosily se pouze českými názvy Květinářství či Zahrádkářské potřeby. A toho zabaveného zboží je za milióny korun. Jenže koncem loňského roku vyvstal problém. Pražská soudkyně Chaloupková asi již měla dost tohoto idiotského jednání mocných našeho státu, a majitele jednoho z těchto pražských growshopů osvobodila v plném rozsahu. Je sice pravda, že státní zástupce se hned odvolal, ale co když náhodou i soudce té vyšší instance v sobě najde dost odvahy a opět prohlásí, že ten zásah státních ozbrojenců byl nelegální? Jak to bude s navracením toho vyrabovaného zboží? Policie ho totiž nemá. A „v kuloárech“ se docela neomaleně říká, že z větší části to vše sami policisté rozkradli a zbytek pak nechali zlikvidovat. Tomu já ale, samozřejmě, nevěřím. To bychom přece již nebyli v Česku.

V té Listině základních práv a svobod se také říká, že žádný obyvatel našeho státu nesmí být mučen.

Někomu se může zdát, že toto již přeháním a že v případě mé dcery a dalších lidí, kteří se domáhají bezplatného přístupu k léčebnému konopí nebo legalizace jeho pěstování pro vlastní potřebu, přece o žádné mučení nejde. S tím ale já nesouhlasím. Vím, co se dělo s mojí dcerou, když o to konopí jednou přišla. Celé její tělo bylo v obrovské křeči. Nohy byly tak vypjaté, že jsem jí je dokázal ohnout v kolenou je s vynaložením velké síly a měl jsem skutečně dojem, že jí je lámu. Ruce měla zkroucené do pařátů a nebyla schopna v nich nic udržet. Nemohla dýchat, protože měla v křeči i dýchací svaly. A tolik hrůzy, kolik jsem jich tehdy viděl v jejích očích, již nikdy nechci u nikoho vidět. Strachy a bolestí se snažila křičet, jenže na to neměla ani dost síly, ani dost dechu. A tak vydávala jen takové podivné zvířecí zvuky. Měla strach, že toto bude trvat tak dlouho, až ji to zabije. Ale ona to již nebyla schopna snášet a tak chtěla zemřít hned. Co nejrychleji. Jenže jak se má zabít člověk, který se sám nedokáže ani pohnout? A tak prosila mne, abych jí v tom pomohl. Prosila mne, svého tátu. Abych ji zabil.

Skutečně chce někdo tvrdit, že toto není mučení?

Jistě, můžete mi říci, že to ji nemučil stát, ale že ji mučila ta její nemoc. A já opět nebudu souhlasit.

Mojí dceři pak, po nějaké době, přinesli to konopí její přátelé, kteří se o jejím stavu dověděli. A stačil jeden jediný joint, aby se vše zase začalo zlepšovat a druhý den po tom hororu nebyla ani památka. Jenže ti její přátelé museli překročit zákon, aby jí to konopí mohli přinést. Oni riskovali minimálně velkou pokutu, ale také možná vězení. A to vše proč? Protože pro právní systém českého státu je přijatelnější smrt toho nemocného člověka, než jeho léčba. Je pro něj přijatelnější, aby ten člověk zemřel v bolestech jako na středověkých mučidlech, než aby se léčil něčím, co nepřináší mocipánům tohoto státu zisk.

Takže kdo tu moji dceru a další a další staré a nemocné lidi mučí? Ty jejich nemoci, nebo ten, kdo jim brání v účinné léčbě?

Ale ještě jednou bych se chtěl vrátit k naší Policii.

Já na jedné straně chápu to, že je to ozbrojená mocenská složka, kde každý policista musí poslouchat svého nadřízeného a plnit jeho rozkazy. Kdysi jsem byl také na vojně a dodnes si pamatuji, jak nám bylo vtloukáno do hlavy, že vždy a za každých okolností musíme splnit rozkaz, a teprve po jeho splnění že se můžeme na něco dotazovat. A i když si tím nejsem jistý, tak u naší policie to platí stále.

Pokud to skutečně je pravda, tak je mi jasné, že když na příklad plukovník Frydrych zavelí, že policisté musí jít vykrást některý growshop nebo zahrádku nějaké nemocné babičky, tak oni musí srazit „kufry“ a vyrazit ten rozkaz splnit.

Jenže, proč tedy byli po druhé světové válce honěni po celé Evropě a vlastně po celém světě bývalí esesáci a gestapáci, a byli stavěni před soudy a ty je odsuzovaly až k smrti? Vždyť i ta lidská zrůda Adolf Eichmann měl své nadřízené. Ať už to byl jeho přímý nadřízený u Sicherheistdienstu Reinhard Heydrich, nebo šéf celého SS Heinrich Himmler. A u soudu v Izraeli v roce 1961 se Eichmann právě tím, že jen musel plnit rozkazy, hájil. Znamená to tedy snad, že byl v roce 1962 oběšen neprávem? To určitě ne! Jenže jaký je tedy rozdíl mezi těmi nacistickými zrůdami a dnešními policisty, kteří na rozkaz svého nadřízeného vykrádali úrodu konopí z  dvorku paní Brodské a patrně jí tak postrčili k sebevraždě?

A jaký je tedy rozdíl mezi právním a mocenským systémem nacistického Německa a tím tady, v České republice, která se tak ráda zaštiťuje přívlastky „demokratická“ a „právní“?

Jistě, nacisté vraždili nevinné lidi po miliónech. Kdežto v Česku to jsou jen tisíce lidí, kteří ukončují svůj život sebevraždou, protože již nejsou schopni snášet křeče, bolesti a totální vyřazenost ze společenského života jen proto, že někdo se rozhodl, že kdyby tito lidé užívali to své konopí, tak oni by na tom nic nevydělali.

Je v tom snad ještě jiný rozdíl, než jen v množství zmařených životů? Já myslím, že ne. Zrůdnost zůstane vždy jen zrůdností. A za oběma těmito mašineriemi je smrt.

V České republice Právo a Spravedlnost nejsou dvě strany jedné mince. Proč to tak je, nevím. Možná je to ale jen tím, že staří právníci na všech postech prostě jen plynule přešli z totalitního komunistického režimu do režimu tak zvaně demokratického, a velmi rychle zjistili, že vlastně vše zůstává při starém. A ty nové právníky pak již patrně nebyl problém předělat „k obrazu svému“.  Pouze jen režim, který dělil lidi podle tříd, nahradil režim, který dělí lidi podle výše jejich konta. Kdo má peníze, tak má i moc a na jeho straně je i Právo. A Spravedlnost? Ta jen tiše sedí někde v koutku a marně spoléhá na to, že si snad někdy někdo na ni ještě vzpomene.