Konopí a mé pochybnosti?

Vše na tomto světě prodělává svůj vývoj. Od pojídání brouků, kořínků a syrového masa jsme se dostali k vybraným pokrmům restaurací s michelinskými hvězdičkami, od fíkového listu k dámské módě Blanky Matragi,

 či luxusním pánským oblekům značky Turnbull & Asser  from  Jermyn Street of London, a od kamenného pěstního klínu po atomovou, vodíkovou či neutronovou bombu.

I v oblasti vnímání starých, nemocných a postižených lidí prošlo, a stále prochází, lidstvo svým vývojem. Byly doby, kdy na příklad staří lidé z kmenů Austrálců, kteří již nedokázali být svému lidu nijak prospěšní a spíše je zatěžovali, museli odejít do pouště a tam počkat až zemřou.   U severoamerických indiánů se staré ženy vyháněly taktéž do divočiny, kde buď zemřely hlady, nebo zmrzly, či je roztrhala divá zvěř. Tuto situaci tak zvané civilizované lidstvo vyřešilo vybudováním svých zdravotně sociálních systémů. Již není společensky únosné tyto lidi, které souhrnně nazýváme „potřební“, jakkoliv likvidovat. Umlátíme-li svou matku, protože nám již nedokáže poskytovat to, co my po ní požadujeme, spousta lidí nás morálně odsoudí, a dozví-li se o tomto našem činu stát, protože on nás vždy někdo práskne, odsoudí nás i jeho soud, a skončíme na nějaký čas ve vězení. Prostě, jak se říká, prodělali jsme vývoj od barbarů po civilizované lidi, a je naší povinností se o naše potřebné postarat tak, aby i oni mohli dožít jako lidé, a ne jako obtížná, nepotřebná a prašivá zvěř.

Občas se ovšem stane, že se z nějakého důvodu o svého potřebného skutečně sami postarat nedokážeme. Ať již je to proto, že sami jsme také nějak nemocní, nebo třeba proto, že jsme již prostě také staří, a naše tělesná konstituce již nedokáže to, co dokázala dříve. Pro tyto situace náš zdravotně-sociální systém pokročil k vybudování určitých sběrných míst, kam můžeme svého potřebného odložit a svěřit do péče profesionálů.

Je samozřejmé, že tento luxus nás něco stojí. Název profesionál  je odvozen od provozované profese. A každý jsme svou profesi provozovali či provozujeme i proto, že byla / je placená. Ale i to naše společnost vyřešila. Z každého našeho platu, na který jsme mnozí museli, či musíme tvrdě pracovat, nám politici a úředníci našeho státu část seberou, a tyto nám sebrané peníze přerozdělí. Část použijí na zvýšení svých platů, částí zaplatí policii, aby je měl  kdo chránit, kdyby se nám nelíbilo, že své platy zvyšují příliš, část dá armádě, a nějaký ten zbyteček pošle i do toho našeho zdravotně sociálního systému. Tedy i těm výše zmíněným profesionálům ve sběrných místech našich potřebných.

Samozřejmě, že vždy a všichni proti tomu tak trochu remcají. To bylo, je a vždy tak bude. Jenže zároveň si také všichni velmi dobře uvědomujeme, že do té pozice potřebného se velmi rychle a velmi snadno můžeme dostat i my sami. Vůbec to totiž nemusí  být až poté, co se nám povede řádně zestárnout. Ono úplně stačí nenadále onemocnět, nebo zakopnout na schodech, či se nabourat v autě. A tak to naše remcání je spíše jen tak na oko.

Do situace, kdy jsme museli svého potřebného předat do péče profesionálů, jsme se dostali i my. Tím myslím sebe a svou ženu. A tím potřebným, je naše dcera Martina. Už jsme se o ni bezpečně postarat nedokázali. Je nám to líto. Protože i když je zcela bezmocná a pomoc potřebuje naprosto ve všem, bylo nám s ní dobře. Svou přítomností náš život velmi obohacovala a my jsme se o ni starali rádi. Jenže když jen při pouhém zvedání svého blízkého z invalidního křesla se mu lámou žebra, tak je něco špatně a musíte se obrátit na odborníky.

Když se jí před lety rozpadlo manželství a my jsme ji vzali k nám domů, tak se ještě občas, s naší pomocí, dokázala postavit.  A chvíli, pár vteřin, dokázala i stát. Taky ještě dokázala sama jíst bez toho, že by jí lžíce z ruky neustále vypadávala. Dokonce ještě dokázala sedět u stolu na židli bez bočních opěrek a nespadla z ní. Přesto, když jsem k nám pozval pracovnici sociálního odboru, tak po zjištění jejího stavu nám řekla, že Martina má nárok na nejvyšší stupeň příplatku na péči, a pomohla nám vše vyřídit. A dcera ten příspěvek dostala. Tehdy to dělalo 12.000 Kč měsíčně. Jednou za čas pak přišly pracovnice sociálního odboru na kontrolu. Vždy bylo konstatováno, že dceřin stav se podstatně zhoršil a na její příspěvek nebylo saháno. Naopak se nedávným rozhodnutím státu zvýšil až na 13.200 Kč.

I letos v lednu tato kontrola proběhla. To již v Domově svatého Josefa v Žirči. I tam sociální pracovnice konstatovala, že dceřin stav se opět významně zhoršil, a dle toho vyplnila všechny potřebné doklady. Ty pak poslala posudkovému lékaři OSSZ v Českých Budějovicích, MUDr. Jiřímu Nýdlovi.  Zde ovšem podobnost s dřívějškem končí.  Tento posudkový lékař totiž na základě dokladů o opětovném zhoršení zdravotního stavu naší dcery rozhodl, že vyplácet jí příspěvek na péči v maximální výši je patrně neekonomické, a tento jí snížil na 8.800 Kč. Nám pak bylo řečeno, že když se nám to nelíbí, tak se můžeme odvolat.

Nelíbilo se nám to, a proto jsme se odvolali. Bylo nám ovšem řečeno, že nového rozhodnutí se hned tak nedočkáme, protože oni mají své termíny a ty kvůli nikomu měnit nemíní. Nu, a pokud bychom nebyli spokojeni ani po odvolání, tak si prý můžeme stěžovat na Ministerstvu práce a sociálních věcí.

Jako naschvál začátkem května vystoupila na ČT24 náměstkyně ministryně práce a sociálních věcí paní Iva Merhautová, aby obhajovala a chválila záslužnou a odpovědnou práci jejich posudkových lékařů, tedy i pana doktora Nýdla. Tak trochu mne to nadzvedlo za židle a rozhodl jsem se jí napsat. Na případu naší dcery jsem se jí snažil vysvětlit, že práce jejich posudkových lékařů není ani záslužná, ani odpovědná, ale spíše naopak. A také jsem jí napsal, že systém, kdy starým, nemocným a bezmocným lidem je náhle krácen, nebo dokonce zcela odebrán, jejich příspěvek na péči, je dostává do naprosto neřešitelné situace. Ne všichni totiž mají ještě někoho, kdo se o ně postará i bez toho příspěvku. Jsou lidé, kteří nejenže jsou staří, nemocní a bezmocní, ale kteří dokonce na tomto světě již zůstali naprosto sami. Tito lidé najednou nemají z čeho zaplatit pečovatelskou službu a nemají z čeho zaplatit ani své léky.

A nejedná se jen o jednotlivé ubožáky, čekající na svou smrt někde v domku či bytě upoutání svou nemocí a stářím ve svém lůžku. Do naprosto zoufalé situace se tímto nelidským systémem dostávají i zdravotně pečovatelské ústavy, jako je právě Domov sv. Josefa v Žirči, ve kterém je naše dcera. Ten příspěvek na péči totiž v těchto ústavech nechodí na účet jednotlivého klienta, ale přichází na účet toho kterého ústavu, ve kterém je klient umístěn. A tento ústav pak z těchto peněz alespoň z části hradí péči o své klienty. Jenže z čeho to má hradit, když náš vlastní stát ve své naprosté bezcitnosti a bezohlednosti jim tyto peníze takto krade.

Samozřejmě, že jsem tedy vznesl i dotaz, jestli by nebylo rozumnější, a hlavně lidštější, kdyby se potřebným na jejich sociálně zdravotní příspěvky sahalo až poté, co by po takovém rozhodnutí posudkového lékaře neuspěli ani u odvolacího orgánu.

Odpověď jsem dostal nebývale rychle. Již za necelé tři týdny. Neodpověděla mi ovšem paní náměstkyně Merhautová, ale ředitel odboru výkonu posudkové služby JUDr. Jiří Veselý Ph.D. Sdělil mi, že z jejich strany je vše v pořádku, protože oni postupují dle zákona. Také mi napsal, že na vydání posudku posudkové komise, což je ten zmíněný odvolací orgán, mají šedesát dnů, a to se ještě může prodloužit o dalších třicet dnů.

Jak ale tedy tito lidé tuto jejich zákonnou dobu mají přežít, mi již pan JUDr. Jiří Veselý Ph.D. nenapsal. Proč také. To přece pracovníky ministerstva, v jehož názvu se tak krásně vyjímá to slůvko „sociální“, již zajímat nemusí.

Teď se někdo může zeptat, proč v názvu tohoto mého článku je to slůvko konopí. Přiznám se, že teď nevím, jak to mám říci, abych se nezesměšnil, a abych nebyl považován za člověka trpícího paranoiou a vyhledáváním spikleneckých teorií. Ale, posuďte sami.

Není to tak dávno, co se naše dcera dostala v jiné záležitosti do velmi podivné situace. Již jsem o tom psal několikrát, a proto ji popíši jen velmi krátce.

Již před více jak dvanácti lety Martině přestaly pomáhat léky proti symptomům její nemoci. Hlavně se jedná o velké bolesti a křeče, které mimo jiné způsobují, že se nemůže nadechnout a dusí se. A v lékařských zprávách od dvou lékařek specialistek má zcela jasně napsáno, že v současné době jí již pomáhá pouze léčebné konopí. To si ale ona koupit v lékárně nemůže, protože by ji to měsíčně stálo 70.000 Kč. Kterýpak invalidní důchodce by si to mohl dovolit? Z Ministerstva zdravotnictví nám ovšem napsali, že se máme obrátit na VZP, která léčebné konopí dceři může hradit, přestože je tato léčivka zařazena mezi léky nehrazené. Učinili jsme tak, ovšem i tehdy jsme narazili na posudkového lékaře. Vlastně lékařku, MUDr. Stanislavu Fantovou, odborností zubařku. A ta tuto možnost odmítla s tvrzením, že dcera ještě nevyzkoušela opium, syntetické THC a další. Jenže o těchto lécích dceřiny odborné lékařky tvrdí, že je užívat nesmí, protože by to pro ni mohlo mít fatální důsledky.

Bohužel s VZP se nebylo možno domluvit ani s pomocí lékařů, ani s pomocí právníka. A tak jsme na tuto pojišťovnu podali žalobu. Nu a toto naše nepřístojné jednání se prý jak zubní lékařky Fantové, tak celého vedení VZP velmi dotklo.

A já se teď sám sebe ptám – není za snížením dceřina příspěvku na péči uražená ješitnost pánů a paní posudkových lékařů?

Já vím, že to zní hloupě. A ve skutečně civilizované zemi by taková úvaha byla nesmyslná a já bych zasloužil svěrací kazajku. Jenže my nežijeme v Německu nebo ve Švédsku. My žijeme v Česku.  A tady si až příliš mnoho lidí na významných postech o sobě myslí, že právě oni jsou ti páni nad pány. Nu a posudkoví lékaři jsou toho názorným příkladem. Členové této sekty nemusí vidět pacienta, než o něm rozhodnou. A dokonce je ani nezajímá odborný názor odborných lékařů. Oni se cítí být pány. Pány nad životem a smrtí starých, nemocných a bezmocných. A tak si to užívají.

Ano, říkáme, že jsme civilizovaní lidé s hlubokým citovým vztahem k našim potřebným. Již je neposíláme zemřít do pouště, jak to dělali Austrálci, ani je nenecháváme zmrznout či roztrhat divou zvěří, jak to dělali Indiáni.  Dnes tento problém řešíme v rámci pravidel našeho zdravotně sociálního systému. Těm bezmocným odebereme pro ně životně důležité dávky a necháme je zemřít v posteli bez péče a léků. A ti, kteří takto na svou smrt čekat nechtějí, se přece mohou oběsit. Nu, a pokud jsou již v takovém stavu, že ani tento prostý úkon vykonat nedokáží, tak si mohou přes svou hlavu natáhnout igelitový pytlík.

A nad tím vším bdí naše vážená paní ministryně práce a sociálních věcí, její náměstkyně, její právní oddělení, a hlavně pak systém posudkových lékařů.