Konopí a spiklenecká teorie.

Nejdříve ale malé upozornění a také trochu omluva.O případu naší dcery Martiny jsem toho již napsal mnoho a již bych s tím chtěl skončit. Ne snad proto, že díky vývoji našeho případu bych ztratil zájem o problematiku konopí.

 To spíše naopak. Rád bych se věnoval jiným případům, které se staly v této oblasti, a také bych chtěl předat dál zkušenosti, které jsme za posledních devět let získali. Tak se nezlobte, že se budu v mnohém opakovat, ale musím tak učinit, aby závěr tohoto mého článku byl srozumitelný.

Já nemám rád spiklenecké teorie. Ať již se objeví u čehokoliv. Až příliš často se následně ukáže, že se jedná o bláboly a nepřirozené konstrukce někoho, kdo je týraný vlastním mindrákem. Obyčejně tak jejich hlasatelé omlouvají svou vlastní neschopnost. Vše, co oni zblbli či pokazili, se tak najednou stává vinou někoho jiného, utajeného, kdo jen tahá za nitky. Jednou je to Bůh, jindy mimozemská civilizace nebo alespoň Zednáři. Myslím, že je lepší si přiznat, že prostě na něco mám a na něco zase ne. Spiklenecké teorie prostě neberu.

V jednom případě již ale pomalu začínám o správnosti tohoto mého skepticismu pochybovat.

Od jara roku 2010 jsem se spolu s dalšími snažil kde komu z odpovědných vysvětlit, že když někomu na jeho zdravotní problém nepomáhají syntetická léčiva, ale zato mu pomáhá užívání nějaké kytky, tak je minimálně nemravné mu v přístupu k této kytce zabránit zákonem, a vyhrožovat mu pokutu a vězením.

K něčemu to asi bylo, protože v roce 2013 přijal Parlament zákon, který ze zakázané Kytky učinil oficiální léčivo. A já jsem poprvé poskočil radostí. Moc dlouho mi to hopsání ale nevydrželo. Jistý státní úřad, pyšnící se vznosným názvem Státní úřad pro kontrolu léčiv, totiž došel k závěru, že co poslanec a senátor, to pitomec, a on že jejich rozhodnutí musí napravit. Udělal to elegantně. Kytka sice zůstala léčivem, ovšem pouze pro miliardáře a mnohonásobné milionáře. Stačilo na ni prostě jen nasadit tu správnou cenu. Zároveň ovšem tímto svým činem učinil ještě něco. Rozdělil naši společnost na třídy. Třídu bohatých, která má právo se léčit Kytkou, protože na ni má. Třída nemajetných toto právo nemá.

Není to ale porušení toho nejvyššího zákona naší země -  Ústavy?

S otevřenou pusou jsem čekal, co se stane. Odhadoval jsem to na obsazení tohoto ústavu těžkooděnci a odvoz všech jeho zaměstnanců v klepetech do vyšetřovací vazby. Nestalo se nic.

Zavřel jsem ústa a šel jsem psát emaily. Poslanci, vláda, president, … Znovu jsem vysvětloval, že opět je něco špatně. Že opět si někdo jen tak kopnul do starých, nemocných a bezmocných lidí. Psal jsem jim, že toto oni přece nechtěli. Tak proč to připustili a teď s tím nic nedělají? Taky jsem je všechny žádal o radu. „Jak byste v takové situaci postupovali vy, kdyby se tento problém týkal vás? Kdyby se týkal vašeho blízkého? Vašeho dítěte?“ Je to zvláštní, ale na tuto otázku, kterou jsem poslal více jak čtyřem stům lidí, jsem nedostal ani jednu odpověď.

Něco se ale přeci jen změnilo. Z Ministerstva zdravotnictví nám přišla rada.  Zkuste dceřinu Zdravotní pojišťovnu. Ona může použít §16 a vaší dceři tak může léčebné konopí hradit.  Stačí jen vše řádně popsat a doložit lékařským dobrozdáním.

Objal jsem ženu a chtělo se mi tančit.

Napsal jsem sáhodlouhý dopis, kde jsem vše dopodrobna popsal. Kdy Martina onemocněla, kdo a čím ji léčil, jak nemoc pokračovala a v jakém stavu je nyní. Také jsem přiložil zprávy dvou odborných lékařek.

Jenže asi jsem jim to nevysvětlil dost důkladně. Po více než roce studování našeho případu nám došlo zamítavé stanovisko. Dcera prý ještě nezkusila botulotoxin a necvičí. Upozornění, že v lékařských zprávách je botulotoxin označen za nevhodný a že dcera necvičí, protože její tělo je ochrnuté, nebrali.

Sakra, kde dělám chybu? Vždyť jednám s lidmi. Oni i já mluvíme česky. Tak co říkám špatně?

Musel nastoupit profesionál. Advokát a pak soud. A my jsme ho vyhráli. Zajásal jsem, protože teď již bylo jasné, že vše se v dobré obrátí. Teď, když to VZP vysvětlil i senát soudu, tak oni to pochopí. Nedá se nic dělat, když hovoří soud, je to něco jiného, než když někde něco blekotá laik.

Jenže chyba. Obdiv k soudní instituci jsem měl jen já. VZP nezajímala ani v nejmenším.

Znovu Okresní správní soud, a tentokrát ještě i Soud ústavní.

Konečně VZP pochopila a přislíbila. Byl sice únor, ale já jsem měl srdce láskou a spokojeností rozehřátě jako norská kamínka. Opět příliš brzy.

Dceřina odborná lékařka byla až příliš daleko. Potřebovali jsme nového lékaře-neurologa, s oprávněním předepisovat Kytku. Zkusil jsem jich deset. Martinu nechtěl žádný. Mají toho moc a nové pacienty neberou. Požádal jsem o pomoc VZP. Po měsíci mi poslali seznam deseti lékařů, kteří připadali do úvahy. Byli to ti samí, které jsem již oslovil.

Občas se ale přeci jen dějí zázraky. Začátkem června mi přišla SMS od ministra zdravotnictví Vojtěcha. Chtěl vědět, jak vše dopadlo a jak se dceři daří. Tak jsem mu to vše napsal. Druhý den přišla další SMS. Byla tam adresa nemocnice, jméno lékaře a jeho telefonní číslo. Taky tam bylo napsáno „Hodně štěstí.“

Chtěl jsem radostí vyskočit a zatančit vítězný tanec přestárlého bojovníka. Jenže jsem si vzpomněl na to vše předešlé a raději jsem si zase sedl. Pak jsem vytočil číslo a domluvil si schůzku.

Pan doktor byl fajn. Vzal si od nás dceřinu dokumentaci, zběžně si ji prohlédl a pak jsme se rozloučili s tím, že až on udělá vše, co je potřeba, tak nám dá vědět a napíše první eRecept.

Ten den byl prostě nádherný. Konečně jsme skutečně byli v cíli. Už se nic špatného nemůže stát.

Nemůže? Jaképak Nemůže, vždyť přeci žijeme v Česku!

Po pár dnech jsme dostali od pana doktora zprávu. Již má vše potřebné a chtěl napsat první recept. Jenže to nejde. V lékárnách Kytku nemají a ještě dlouho mít nebudou.

I s manželkou jsme seděli jako zařezaní. Devět let psaní, dohadování se, soudů, slibů a já nevím čeho ještě. A vše nakonec skončí na tom, že někdo, kdo má dělat řádně svoji práci, za kterou je skutečně královsky placený, se na tu svou práci prostě vykašle, a díky jeho lajdáctví lidé svůj lék nedostanou.

Pak jsem si ale uvědomil celou tu anabázi, i se všemi těmi klacky, které nám kde kdo házel pod nohy. A v mé hlavě začal hryzat červ pochybností. Skutečně je to vše jen dílem hloupých náhod? Nebo je v tom nějaký řád, který má Kytku co nejdéle udržet „ze hry“?

Jistě, farmaceutické firmy mají z ní panický strach. Zasahuje do jejich kšeftů a vytlačuje spousty syntetických léčiv, do jejichž vývoje oni vložili obrovské peníze. Léčiv, s nebezpečnými vedlejšími účinky. Pacient takové léčivo užije pro odstranění svých zdravotních problémů, a ono mu vyvolá další zdravotní problémy. Na ty je opět potřeba další léčivo. Kšefty se hýbou a zisky rostou.

No dobře, ale na hlídání poctivosti a správnosti všeho okolo léčiv přeci máme náš Státní úřad pro kontrolu léčiv! Ten by měl všem nesprávnostem a špatnostem zabránit, a to snad i dělá! Nebo snad ne? Že by peníze opět byly více, než zdraví prostých lidí?

Já nemám rád spiklenecké teorie. Ať již se objeví u čehokoliv. Až příliš často se následně ukáže, že se jedná o bláboly. Jenže co si mám tedy o tom všem myslet?