Konopí a trestuhodná netečnost.

V nedávné době jsem napsal otevřený dopis ministryni spravedlnosti, paní Marii Benešové.  Ten je možné dohledat na adrese: 

   majzlik.blog.idnes.cz/c/741727/otevreny-dopis-ministryni-spravedlnosti-ceske-republiky-pani-marii-benesove.html. V tom dopise jí popisuji tři modelové situace konkrétních lidí, kteří se dostali do konfliktu se zákony této země jen proto, že se chtěli léčit, nebo že se rozhodli pomoci se získáním účinného léčebného prostředku svým nejbližším.

Tři protagonisté z těchto příběhů byli v situaci, kdy velmi trpěli a klasická léčba jim nepomáhala. A nejen že jim nepomáhala, ale ještě jejich zdravotní stav zhoršovala.

Řízením osudu a na radu přátel z jejich okolí se rozhodli vyzkoušet prostředek, který by jim prý možná mohl pomoci. Jistě, ten prostředek byl v době, kdy se tento pokus rozhodli provést, zakázaný. Oni s ním ale nechtěli obchodovat. Dokonce ho nemínili ani nikde rozdávat. Oni, či jejich blízcí, jen velmi trpěli a společnost jim ani přes svůj údajně špičkový zdravotnický systém pomoci neuměla. A tak se to rozhodli vyzkoušet.

Prvním z těch případů je příběh paní Marie Brodské z Rožďalovic. Těžký revmatismus, otevřené rány na chodidlech a dokonce prý rakovina. Tam, kde syntetické léky problémy jen přidávaly, mast z konopí účinkovala velmi dobře. Revmatické bolesti se zmírnily, rána na jedné patě se krásně vyhojila a zavřela, na druhé k tomu bylo našlápnuto. Pak ji udali sousedé. Policisté jí mast sebrali a musela k soudu. Vyhrála. Tak musela k dalšímu a opět vyhrála. A tak ji státní zástupce hnal až k Nejvyššímu soudu. I ten ji osvobodil.  Jenže ve státním zástupci se probudily lovecké pudy a paní Brodskou považoval za svou kořist, které se nemínil vzdát. Chtěl další soudy. Bohužel i paní Brodská se asi začala cítit jako štvaná zvěř.  A to již na ni bylo příliš. Vzdala to a oběsila se.

Jako druhý jsem prezentoval případ Mirka a Jana Koláčných. Paní Koláčná má zdravotní problémy a léky od jejího lékaře jí nepomáhaly. Vyzkoušeli trochu darované konopné masti a ta pomohla. A tak se její manžel a také syn rozhodli, že ji tu mast vyrobí. Než tak stačili udělat, vtrhla k nim policie a jak rozdělanou mast, tak zbytky čtyř pěstovaných rostlin, jim sebrali a je obvinili z trestného činu. Řeknete si, že když měli jen čtyři kytky, tak to nemůže být trestný čin. Do pěti rostlin se přece jedná o přestupek.  Chyba. Oni tu mast nepřipravovali sobě, což by byl přestupek, ale třetí osobě. Svojí mámě a manželce. A to je trestný čin. Zdá se vám to nenormální? Pak jste zapomněli, že žijete v Česku.

Třetí případ, který jsem pro paní ministryni spravedlnosti Benešovou uvedl jako modelový, je případ naší dcery Martiny Kafkové. Přestože měla několik potvrzení od lékařů, že konopí je v současnosti pro ni jediný lék, který ji dokáže zbavit velmi zlých symptomů její nemoci, musel se náš případ dostat až na jednání Ústavního soudu, aby jí ho konečně zdravotní pojišťovna začala proplácet. Celé ty roky jsem byl nucen konopí pro ni pěstovat a zpracovávat ilegálně. Ne pro kšeft. Jen jsem chtěl, aby naše nemocná dcera mohla svůj život dožít jako člověk a ne jako týrané zvíře.

Tyto tři vzorové případy jsem paní ministryni popsal, a vysvětlil jsem jí, že v naprosto stejné situaci jsou v této zemi tisíce dalších jednotlivců a rodin. Také jsem jí napsal, že by od ní nebylo dobré, aby tuto záležitost přehrála na Ministerstvo zdravotnictví, protože to již učinilo vše, co v současné době učinit mohlo. Zařadilo konopí mezi léčiva a prosadilo, že pacienti s E-receptem od lékaře s licencí za něj v lékárně zaplatí jen desetinu jeho ceny. Jenže v této zemi i tak zůstává velmi velká skupina lidí, kteří se ani tak legálně k léčebnému konopí dostat nemohou. Jedni proto, že lékařů s licencí k předepisování léčebného konopí je stále velmi málo. Již teď mají svých pacientů víc, než je jim milé, a tak prostě žádné další neberou. I my jsme si tímto procesem hledání a doprošování prošli. Vůbec to nebylo příjemné.  Jiní pacienti pak díky neblahým zkušenostem ztratili k lékařům důvěru. Již jim odmítají dělat pokusného králíka, kdy nejdříve musí vyzkoušet různé kortikoidy, cytostatika, opiáty a plejádu analgetik, což jim zlikviduje játra a vyvolá masivní tvorbu žaludečních vředů a dalších zdravotních problémů, aby pak, pokud toto léčení vůbec přežijí, měli alespoň hypotetický nárok na předepsání léčebného konopí. I toto uvádím z naší vlastní zkušenosti.

Je nenormální, když policie přepadá a rabuje obydlí nemocných lidí jen proto, aby jim sebrala jejich lék. A je zvrácené, že soudy následně tyto lidi, nebo ty, kteří jim v jejich utrpení chtěli pomoci, odsuzují.

Dle Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku našeho státu, je právo na život a zdraví právem absolutním. Paní Brodská ho ale neměla. Naopak zástupce tohoto státu, České republiky, měl právo ji naprosto beztrestně uštvat. A stejně na to patrně pohlíží i státní zástupkyně a soudkyně v případu pánů Mirka a Jana Koláčných. I oni se zcela náhle z lidských bytostí, které chtěli pomoci tomu jim nejbližšímu člověku, stali štvanou zvěří.

Já nejsem právník. Nemám patřičné vzdělání na to, abych byl schopen argumentovat na podkladě zákonů. Jsem ale člověk. A jako člověk jsem schopen posoudit, jestli se někomu děje křivda či nikoliv. I bez vysvětlování a přesvědčování jsem schopen říci, že to, co páchaly zastánci a vykonavatelé obou předchozích totalit, ať již z rasových či třídních důvodů, bylo zlé, nelidské a zvrácené. A přesně stejně hodnotím zastánce a vykonavatele konání, kdy jsou perzekuováni lidé jen za to, že se chtěli léčit, nebo takovou léčbu chtěli umožnit svým blízkým.

Po paní ministryni Benešové jsem toho nechtěl moc. Mně je jasné, že ona sama toho o konopí mnoho vědět nemusí. Říkal jsem si ale, že když jí předložím k zamyšlení tyto tři konkrétní příběhy, tyto tři z mnoha tisíc, které se dnes a denně v naší zemi odehrávají, tak ji to přiměje k zamyšlení. Nechtěl jsem, aby se zamýšlela nad tím, jestli pro pacienty dělá dost ministr zdravotnictví. To jí nepřísluší, a on toho podle mne během loňského roku udělal skutečně hodně. Chtěl jsem, aby se zamyslela nad tím absolutním lidským bezprávím, páchaným právním systémem České republiky. Státu, kde ona je ministryní spravedlnosti. Chtěl jsem, aby se po právní stránce zamyslela nad tím, jestli Česká republika patří spíše k zemím, jako je Kanada, kde politici nepokládají vlastní obyvatele za nesvéprávné idioty a konopí pro ně plně legalizovali, nebo spíše k Číně, kde tamní justice za držení konopí své obyvatele vraždí.

Neudělala to. Žádné dlouhé přemýšlení se nekonalo. Již druhý den poté, co k ní můj otevřený dopis doputoval, jsem se ze sdělovacích prostředků dověděl, že paní ministryně vydala příkaz celé to přehrát na ministerstvo zdravotnictví. Spravedlnost pro lidi, jako jsou nějaké Brodské, Koláčné či Kafkové ji nezajímají.

Máme zákony, které říkají, že „Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.“

Máme ale také zákony, dle kterých, když tuto pomoc poskytnete své ženě či své mámě, můžete jít do vězení až na dvanáct let.  

Cítím jen já, že tady je něco špatně? Je špatně, když se domnívám, že zákony máme proto, aby vytvářely řád, který lidem má pomáhat a má je chránit? Koho chrání řád, kde utrpení a předčasná smrt pacientů je přijatelnější než změna zlého, nelidského a zvráceného zákona?