Nezisková organizace NAZARET a můj dopis přátelům.

Každý měsíc dávám na své stránky, tedy na Blog a následně na Face Book, nějaký článek k tématice, která mne zajímá. V naprosté většině to je o konopí a lidech, pro které je lékem. Méně pak o politice.

Téměř nikdy ale nežádám své přátele o jejich další šíření (na FB sdílení), i když jsem velmi rád, když tak činí. V tom se mi zdá férovější nechat to na nich. Dnes učiním výjimku a již dopředu požádám všechny, kteří si tento můj článek přečtou, aby se nad ním zamysleli trochu více než obvykle, a aby jej pak poslali k posouzení, zamyšlení a případnému následnému přeposlání svým přátelům. Nechci tím upozorňovat na sebe a někde v ústraní se svíjet blahem nad tím, kolik lidí si tento článek přečetlo. Jsou tady jiní, kteří si naší pozornosti, tichého zamyšlení a možná i případné naší pomoci, zaslouží.

Jsou mezi námi lidé, se kterými se život nijak nemazlil. Někteří již na tento svět se zlým hendikepem přišli. Stačí, aby porod neprobíhal tak, jak by měl. Kontrakce se objeví dříve, než by měly, sanitka není dost rychle k dispozici, něco přehlédne lékař, a dítě se ještě před narozením začne dusit. Mozku chybí kyslík a jeho části začnou odumírat. Když se pak konečně tento človíček na tento náš svět dostane, je pro něj jiný, než je pro nás. Za měsíc, či dva lékař konstatuje DMO. Dětskou mozkovou obrnu. Později jejich tělo nedokáže to, co dokáže tělo zdravého člověka. Mají problémy s chůzí, jedna ruka nechce fungovat vůbec a ta druhá s problémy. I jejich mozek pracuje trochu jinak. Zamýšlejí se nad věcmi, které se ostatním mohou zdát naprosto banální a nezajímavé. Vidí věci, kterých my si nevšímáme. Mají pak otázky, na které se nám dost problematicky odpovídá.

Vím, o čem mluvím. Takto před více jak dvaceti šesti lety přišel na svět můj mladší syn Matěj.

Zběsile začnete hledat, jak svému dítěti pomoci. Jak ho z toho problému dostat. Jak jej vyléčit. Jenže to nejde. Lékař vás upozorní na cvičení pomocí Vojtovy nemoci. Tak se do toho pustíte. Tři krát, čtyři krát denně s ním cvičíte cviky a polohy, které pro něj vůbec nejsou příjemné a on pod vašima rukama zoufale pláče. Jenže když se chcete dobrat alespoň minimálního úspěchu, tak nesmíte přestat.

Do stejné situace, do jaké se dostávají děti s DMO, se mohou dostat i lidé, kteří na tento svět přišli naprosto zdrávi. Jenže pak se stane NĚCO. Podceníte své plavecké schopnosti, začnete se topit a z vody vás dostanou sice dostatečně brzy na to, abyste přežili, ale již ne dostatečně brzy na to, aby váš mozek nebyl poškozen nedostatkem kyslíku. Nebo bude vaše dítě, vnouče atd., přecházet silnici a srazí ho nepozorný řidič.

Kdysi dávno jsem byl s Matějem v lázních v Teplicích, kde jsme s ním cvičili další speciální cviky. Byla tam maminka se svou desetiletou holčičkou. Říkejme jí Anička. Jednou v zimě chtěla cestou do školy přejít silnici. Bylo to hned před jejich domem a maminka se na ni dívala z okna. Tehdy bylo hodně sněhu a úklidové čety jej z vozovky shrabaly k chodníkům, kde z nich vznikly vysoké valy. Tak vysoké, že Anička přes ně neviděla. Maminka na ni zavolala, aby počkala, protože jede auto. Anička chtěla jen vykouknout, jak je to auto daleko. Bylo kousek, jelo velmi rychle a taky těsně kolem těch hromad sněhu. Náraz do hlavy té holčičky byl strašný. Její lebka to nevydržela a dokonce jí to utrhlo i část mozku. Přesto přežila. Po dlouhém léčení i s ní její maminka jezdila cvičit do lázní, kde jsme se potkali. Anička nedokázala sama sedět, nedokázala sama jíst ani vyměšovat, nedokázala verbálně sdělovat své pocity. Po cvičeních vždy jen ležela na speciální podložce na zemi a s trhavými pohyby těla se těma svýma nádhernýma očima dívala okolo sebe. Občas jsem si k ní sedl a mluvil jsem na ni, nebo jsem si vyprávěl o našich starostech s její maminkou. Tehdy se ty její krásné oči úplně rozzářily a trhavé pohyby těla se zmírnily. Bylo vidět, že naslouchá a že by také asi chtěla něco říci. Nevím, co vnímala a jak to vnímala. Ale sledovala každý můj pohyb a každé mé slovo, a ty oči jako by se smály. Když jsem vždy pak odcházel, tak z nich tekly slzy.

Ne všichni ale mají tak zlá postižení, jako měla Anička. Ona již skutečně bude ve všem závislá nejdříve na své rodině, a až ta to již nebude zvládat, tak na nějakém ústavu. Jsou ale i tací, jako je můj Matěj, nebo i tací, kteří jsou na tom sice lépe, než je on, ale přesto je žádný podnikatel nezaměstná. Nedá se na nich tak moc vydělávat, a také se většině podnikatelů zdá, že jsou s nimi příliš velké potíže. Při tom tito lidé potřebují hlavně dvě věci. Lásku svého okolí a možnost se alespoň nějak realizovat. Vytvářet něco, u čeho by viděli, že se to líbí i „těm druhým“. Něco, co potěší ostatní a tím i je.

Matěj, a další postižení lidé měli to štěstí, že se jich ujaly neziskové organizace, jako je na příklad NAZARET v Borovanech u Českých Budějovic. Pracují tam s keramikou a s textilem. Vytváří misky, talířky, džbánky, figurky, šijí zástěry a další věci, a jsou šťastní. Jejich výrobky se prodávají, a oni tak vidí, že nejsou na tomto světě zbyteční. Lidí s podobným postižením, jako má můj Matěj, tam zaměstnávají deset, a dalších třináct s postižením jiným. Před nedávnem ale vznikl problém. Pro ně velký problém. Je potřeba si uvědomit, že tak, jako ostatní neziskové organizace, může i Nazaret existovat jen díky tzv. vícezdrojovému financování. Něco poskytuje stát prostřednictvím účelových dotací a prostřednictvím pracovních úřadů. Zbytek si musí zajistit prodejem svých výrobků. Pokud jde vše dobře, vycházejí sice tak tak, ale vycházejí. Jenže letos do toho zasáhl Covid 19. Náhle nebylo možné pořádat ani trhy, ani výstavy, obchody byly zavřené. O jejich výrobky je sice stále zájem, ale díky Covid 19 nebylo možno pořádat prodejní akce a oni se tak finančně dostali do mínusu. A to je problém. Prostě náhle není dost peněz na platy. Při tom sklady mají plné překrásných výrobků. Vše se ale znovu rozjíždí velmi pomalu.

A to je ten důvod, proč jsem se rozhodl napsat tento dopis svým přátelům a čtenářům na Blogu a FaceBooku, či čtenářům časopisu ROOTS. Prosím, zamyslete se nad situací těchto lidí. Najeďte si na jejich internetové stránky, prohlédněte si jejich výrobky a přemýšlejte. Do stejné situace se kdykoliv může dostat i kdokoliv z těch, které vy máte rádi. Stačí chvilka nepozornosti nebo hloupá shoda okolností.  Aby ale i taková organizace, jako je „neziskovka“ Nazaret, mohla dál dobře fungovat, potřebuje mít finanční prostředky. Potřebují prodávat. To se nedá nic dělat. Ten náš svět již je takový.

Pokud se vám něco z jejich výrobků bude líbit a koupíte si ho, uděláte radost sobě, a zároveň pomůžete jim.

Nezisková organizace Nazaret má svůj obchůdek přímo v Borovanech. Ale jejich výrobky se prodávají  také v Českých Budějovicích, Kamenici nad Lípou a v Praze. Také je možné je koupit přes internet. Stačí si najet na adresu www.fler.cz.  

Každý jejich výrobek je originál. Keramika je ručně malovaná. Nenajdete dva naprosto stejné. A jsou krásné a plné lásky a nadějí lidí, kteří tak strašně chtějí, aby, i přes jejich hendikep, byl ten náš svět i světem jejich. Pomozme jim z těch problémů.

Já tady pořád píši jen o těch lidech, pro které se právě Nazaret v Borovanech stal jejich poslední nadějí na uplatnění sama sebe a zbavení se pocitu bezmocnosti. A nějak jsem zapomněl na ty, kteří jim toto prostředí vytvářejí, a den co den jim jsou připraveni pomáhat. Bez nich, bez jejich úsilí a empatie by to prostě nešlo. Tak alespoň na závěr: Můj velký dík.