KOPAC – boj za právo na účinné léčení.

Byl jsem dotázán, zda bych veřejnosti nesdělil, proč jsem se rozhodl stát se také členem organizace „KOPAC, Pacientský spolek pro léčbu konopím“. U mne je to jednoduché. Moje dcera je velmi nemocná. Má progresivní formu roztroušené sklerózy a v dnešní době je prakticky již zcela nemohoucí. Bohužel doprovodnými znaky této nemoci u dcery jsou velmi silné křeče, ztuhlost celého těla a velké bolesti. Léky, které na tyto problémy dostávala od svého lékaře jí ale již dávno nepomáhají. Její organismus si na ně zvykl, ony postupně přestaly fungovat a dcera se dostala až do stavu, který již nedokázala snášet a kdy zcela vážně uvažovala o ukončení svého života. Naštěstí jí tehdy jeden její kamarád poradil, aby vyzkoušela konopí. A ono pomohlo. Tam kde selhala všechna syntetická farmaka, na které můžeme dnes a denně slyšet a vidět reklamu v televizi, tam pár šluků z jointa a trocha drceného konopí do jídla udělaly skutečný zázrak. A toto se událo před více jak dvanácti lety a konopí v nezmenšené míře funguje stále stejně dobře.

Od rozpadu dceřina manželství před čtyřmi lety, pěstuji pro ni tuto léčivku já. A celou tu dobu se také snažím všechny možné úřady a politiky přesvědčit o tom, že postavit mimo zákon léčivou rostlinu, která zcela prokazatelně má vysoce léčivé účinky, je zvrácenost. Bohužel u těchto lidí rozhodují naprosto jiná kritéria, než je pomoc starým a nemocným lidem. Je sice pravda, že bývalá předsedkyně Poslanecké sněmovny, paní Miroslava Němcová a předseda Senátu pan Milan Štěch i na základě mých dopisů prosadili přijetí zákona, který konopí zařadil mezi léčivé látky. Jenže co je to platné, když vzápětí prodejní darebáci ze Státního úřadu pro kontrolu léčiv tento zákon torpédovali vydáním svého Opatření obecné povahy 04-13, ve kterém nastavili taková pravidla pro odběr léčebného konopí z lékáren, že si to prakticky nikdo nebude moci dovolit.

V současné době má léčebné konopí ve svém skladě pouze jedna jediná lékárna, a to v Uherském Hradišti. Jenže ani ta ho vydávat nemůže, protože doposud nefunguje systém elektronických předpisů, což je zatím ještě stále pro výdej léčebného konopí nepřekročitelná  podmínka.

Jenže kdo si ho i pak bude moci dovolit zaplatit? Suklem určená cena je totiž 350 Kč za gram! Moje dcera denně potřebuje 5 až 6 gramů. To by znamenalo, že by denně musela zaplatit 1.750 až 2.100 Kč. Měsíčně by to pak bylo až 63.000 Kč. Její invalidní důchod je ale pouze 8.000 Kč. Tak pro koho vlastně vydal SUKL to své Oop 04-13? A je tato organizace skutečně organizací, která má hlídat, jestli se na našem trhu s léky neobjevují neúčinné a nebo dokonce nebezpečné preparáty a nebo je to jen zločinecká organizace, která má za patřičnou úplatu hlídat, aby jiným zločineckým organizacím neklesaly výnosy z prodeje nebezpečných a návykových svinstev, které tyto organizace produkují.

Až příliš mnoho indicií nasvědčuje tomu, že tato má úvaha vůbec není lichá.

V loňském roce proběhla v izraelské televizi velmi vzrušená debata ohledně účinků a užívání léčebného konopí. Této debaty se mimo jiné zúčastnili i představitelé nemocnic, ve kterých se již několik let léčebné konopí s velkým úspěchem používá na celou řadu závažných ochoření. Mimo jiné i jako prostředek, který velmi výrazně zmenšuje drastické vedlejší účinky chemoterapie a radioterapie při léčení rakoviny. Tito lidé tam zcela otevřeně řekli, že farmaceutické firmy na ně, a také na příslušné politiky, vyvozují silný nátlak, aby konopí přestalo být užíváno, protože jim se podstatně snižují příjmy z prodeje jejich léků.

A toto mi také potvrdil ve svém dopise poradce předsedy Sněmovny Parlamentu České republiky, pan Jaroslav Šulc. Napsal mi, že předseda Senátu jej pověřil zjištěním příčin toho, proč je v naší zemi vyvozován tak nevybíravý nátlak na to, aby užívání konopí zůstalo mimo zákon.  Oslovil proto všechna kompetentní ministerstva, ale nikdo se mu nechtěl k této věci vyjádřit. Nakonec mu jeden jeho známý z Ministerstva zdravotnictví přímo řekl, že tento tlak vychází skutečně od farmaceutických firem, které dodávají léky na náš trh, a které se velmi obávají toho, že pokud by byl legalizován trh s léčebným konopím, tak jim by se jejich trh s chemickými preparáty prostě zhroutil.

A jak je vidět, tak Státnímu úřadu pro kontrolu léčiv a také velké spoustě našich prodejných politiků jsou zisky spřátelených farmaceutických firem mnohem bližší, než zdraví české populace.

Je zcela jisté, že tyto farmaceutické firmy jsou ochotny udělat cokoliv, jen aby tato situace nenastala. Jsou ochotny lhát. Jsou ochotny podvádět. Jsou ochotny platit nemalé částky do stranických pokladen našich zkorumpovaných politických stran. A jsou ochotny platit i jednotlivým prodejným politikům do jejich kapes. A že takovými politiky tento stát přímo oplývá.

Proto jsou o konopí neustále státními orgány šířeny lži. Proto Státní úřad pro kontrolu léčiv vydává vyhlášky, které mají k němu znemožnit přístup. Proto naše slavná Protidrogová centrála kašle na to, že se z České republiky stal monstrproducent Pervitinu a zuřivě provádí nájezdy na legální obchody se zcela legálním zbožím jen proto, že by si někdo v květináči z těchto obchodů mohl vypěstovat zakázanou rostlinu a tím by narušoval zisky prodejných politiků.

Já pro svou dceru tuto léčivku pěstuji již čtvrtým rokem.

Každý rok zaseji, a pak mám až někdy do konce září obavy z toho, jestli kytky porostou tak jak mají, jestli mezi nimi nebude příliš mnoho samců a jestli tyto já stačím zavčasu objevit a zlikvidovat, jestli je nenapadne nějaká nemoc nebo škůdci, jestli mi je neukradne nějaká horda blbečků, které kromě jejich potěšení nic jiného nezajímá, a nejvíce mám strach z hordy ozbrojenců vysílaných naším státem, pro které je získání další frčky na jejich náramenících mnohem víc, než utrpení nějaké nemocné ženské.

Nemám strach z toho, že mne pak někdo bude honit po soudech. Ale mám strach z toho, že tito vykonavatelé idiotských rozkazů ohánějíce se ještě stupidnějšími zákony mi ty rostliny seberou a já pro svou dceru nebudu mít nic. A já se skutečně již nikdy nechci dostat do situace, kdy by dcera najednou konopí neměla. To jsme si již prožili. Během poměrně krátké doby se pak dcera dostala do takové situace, že mne jen zoufale prosila abych jí nějak pomohl zemřít, protože ona už tu hrůzu dál snášet nedokáže.

Tehdy nás zachránili její kamarádi, kteří se o této naší situaci dověděli a jednoho dne se u našich dveří objevili i se dvěma velkými igelitkami plnými sušeného konopí. A skutečně tehdy zachránili nás oba.

Za čtyři roky svého sysyfovského boje za legalizaci léčebného konopí jsem již dávno zjistil, že pro naše politiky jsou jakékoliv problémy jednotlivců naprosto podružné.

Kontaktoval jsem a žádal o pomoc všechny, kteří by v této věci mohli pomoci. A to nejen u nás, v Česku, ale i v EU a OSN. A všechno zatím bylo marné.

Napsal jsem všem našim politikům poslanci počínaje a presidentem konče.

Někteří vyjádřili politování nad naší situací, jiní mi vypsali zákony, které porušuji a sdělili mi, kolik za jejich porušování mohu dostat. Ti ostatní se s nějakou odpovědí neobtěžovali vůbec, protože si nechtějí narušit svůj politicko-kariérní postup angažováním se něčím takovým, jako jsou problémy starých a nemocných lidí.

Obrátil jsem se tedy na našeho ombudsmana. A ten mi odepsal, že se mám obrátit na naše politiky.

Tak jsem napsal ombudsmanovi při EU a ten mi odepsal, že se mám obrátit na ombudsmana České republiky.

Také jsem napsal Komisaři pro lidská práva při EU a Vysokému komisaři pro lidská práva při OSN. Oba mi velmi kulantně odpověděli, ať je neotravuji, protože oni řeší mnohem důležitější problémy, než jsou lidská práva nějakého nemocného člověka.

Všichni si musíme poctivě platit svoje zdravotní a sociální pojištění. Nařizuje nám to zákon. A toto pojištění zcela určitě neplatíme proto, aby si představitelé těchto pojišťoven mohli stavět svá honosná sídla, nebo aby do pokladen spřátelených politických stran nateklo dost peněz na další prolhané předvolební kampaně. Toto pojištění si platíme proto, abychom měli jistotu, že když se nám nebo našim blízkým stane nějaký zdravotní problém, tak nebudeme muset prodat svůj dům, abychom to léčení dokázali vůbec zaplatit. Jaká je ale skutečnost v tomto státě?

Když bylo rodičům malého Kubíka Navary oznámeno, že jejich malý syn je postižen DMO, tak nenásledovalo automaticky to, že by jejich zdravotní pojišťovna zaplatila veškerou potřebnou léčbu. Nic takového. Ta pojišťovna, do které jeho rodiče každý měsíc ze zákona cpou nemalé částky na zdravotní pojištění, se na něj prostě vykašlala. A tak aby svému synkovi mohli zaplatit potřebné léčení, museli jeho rodiče začít sbírat víčka od PET lahví. A museli jich nasbírat několik kamionů, než mohl jejich syn strávit několik týdnů v patřičném léčebném a rehabilitačním zařízení. A pokud toto léčení budou chtít svému synovi poskytnout i příští rok, tak je ta anabáze čeká znovu. Opět budou sbírat kamiony víček od PET lahví.

Totéž se týká i rodičů malé Ženetky z Vrbic na Kolínsku, která je také postižena DMO, nebo třeba rodičů malé Aničky Jurenové, která je postižena RETT syndromem.

V televizi také již několikrát ukazovali příběh malého Davida Fabichra, který je postižený tak zvanou nemocí motýlích křídel. Jeho pojišťovna se o něj stará tak dokonale, že je až hrůza domyslet jak by na tom tento chlapec byl, kdyby nebylo občanského sdružení Korunka v Luhačovicích a kdyby se jeho patronkou nestala zpěvačka Lucie Bílá.

Proč je léčba těžce postižených dětí je v České republice postavena na sběru víček od PET lahví? A je to normální?

Já nepěstuji konopí proto, že chci na něm vydělávat. Já nechci stát někde před základní školou a pubertou zblbnutým adolescentům nabízet za patřičný peníz jointa. Já to konopí pěstuji jen proto, že jako jediné ještě zbavuje moji dceru křečí, bolestí, zácpy, umožňuje jí dýchat a umožňuje jí stále ještě se cítit jako člověk a ne jako týraný pes.

Zcela jasně jsem řekl, že jestli jí někdo nabídne alternativu, která pro moji dceru nebude mít žádné nebezpečné vedlejší účinky, tak okamžitě s pěstováním přestanu, protože mi to přináší jenom problémy.

Jenže když byla dcera hospitalizovaná na interním oddělení českobudějovické nemocnice, tak jí jeden lékař, jako alternativu ke konopí, nabídl opiové tablety. Předtím jí dal přednášku o tom, jak je konopí nebezpečné a jak je to opium bezpečné. Prosím vás, tak kdo je v tomto státě vlastně pitomec? Já, protože pro svou dceru pěstuji rostlinu, která jí prokazatelně velmi výrazně pomáhá, a nebo ti ochránci tohoto našeho podivného zdravotnického systému, který učí naše lékaře tomu, že svým pacientům mají nabízet vysoce návykové a velmi nebezpečné opiové tablety?

Čtyři roky se velmi usilovně snažím přesvědčit politiky a různé organizace mající hájit lidská práva o tom, že zákony bránící nemocným lidem v legálním přístupu k léčivé rostlině jsou špatné, zlé, nelidské a že se snad dají srovnávat s nacistickými zákony proti tak zvaným méněcenným rasám. A celé ty čtyři roky lidé, kteří by tuto zvrácenost mohli změnit, dělají že mne neslyší a že o nářku mojí dcery a tisíců dalších nic nevědí. Oni se totiž skutečně řídí pořekadlem, že psí hlas se až do nebe nedonese. A my všichni jsme pro ně asi jen ti psi, kteří svým nářkem ruší jejich klid.

Všichni bychom si měli uvědomit, v jakém státě žijeme. Kdo tento stát řídí a jaké hodnoty tito lidé vyznávají. Ne to, co říkají. Ale to, jaká práce je za nimi vidět a jaký je jejich skutečný postoj k problémům prostých lidí.

Tady u nás neřádí Ebola a AIDS, jako je tomu v některých afrických státech. Tady nemáme statisícové izolované komunity ubožáků nakažených leprou, jako je tomu třeba v Indii.

Ani tady nemáme armádou neprodyšně izolovaná města s obyvateli nakaženými dýmějovým morem, jako je tomu v Číně

Máme ale ministry zdravotnictví, jako byli třeba pánové Julinek nebo Höger. A ti jsou ve svém nelidském řádění stejně nebezpeční, jako je ta Ebola, lepra. či ten dýmějový mor.

Naši zkorumpovaní politici mají za sebou kapitál různých pletichářských firem, jako jsou třeba i ty farmaceutické. A pokud my chceme i proti jejich vůli prosadit, aby pacienti byli léčeni tím, co jim skutečně pomáhá a ne kdejakým chemickým svinstvem, které jejich problémy naopak ještě více prohlubují, tak se musíme spojit. Protože jenom tak se z hlasů někde naříkajících a protestujících jednotlivců stane hlas davu. A ten již přeslechnout nejde.

A já si myslím, že „KOPAC, Pacientský spolek pro léčbu konopím“ je pro to platforma víc než dobrá.

Na závěr bych chtěl říci něco těm, kteří jsou, či se stále ještě cítí být; mladí a žádné neduhy je netrápí.

Víte, i moje dcera byla až do svých sedmadvaceti let zcela zdráva a nic nenasvědčovalo tomu, že by se to mělo nějak změnit. Hrála koncertně na kytaru, závodně tančila a postižené děti hře na kytaru učila. Pak ji začaly občas brnět prsty a párkrát zakopla tam, kde se zakopnout nedalo. Od doktora se pak dověděla, že to není kvůli nějaké její neobratnosti, ale že má progresivní formu RS.

Dnes jste možná vy i vaši blízcí v pořádku a já doufám, že se to ani nezmění. Ale to si kdysi myslela i moje dcera, a myslel jsem si to i já.

Znovu říkám, že nikomu nic špatného nepřeji a ani nechci šířit žádné poplašné zprávy. Ale uvědomte si, že i když si platíte své zdravotní pojištění, tak až se vyskytne nějaký skutečně vážný problém, tak tento stát, ve své nynější podobě, vám, ani vašim blízkým nepomůže.

On vás pošle sbírat víčka od PET lahví.

Zatím si třeba jen otevřete webové stránky spolku KOPAC a zamyslete se. A když dojdete k názoru, že byste i vy mohli pomoci, tak prosím pomozte. Třeba jenom tím, že se přidáte.

 Zdeněk Majzlík

Týn nad Vltavou