Konopí a lidský hyenismus.

Když  jsem  koncem června tohoto roku  zjistil, že v žádném případě nemůžeme vyjít s léčebným konopím pro naši dceru do letošní sklizně, bylo to velmi nepříjemné.

 Pořád jsme tak nějak doufali, že to přeci jen vyjde. Jenže dceřin stav se díky letošnímu nedobrému počasí dost zhoršil, a tak musela „zvýšit spotřebu“. A to bylo na ty naše tak tak zásoby přespříliš. Ne, že bych v loňském roce nasadil málo kytek. To ne. Jenže nás navštívili nezvaní hosté, a přesto, že jsem na plot vyvěsil tabulky s prosbou, aby nám to konopí nebrali, protože ho máme pro nemocnou dceru, tak to nějaké pitomce nezastavilo. Ještě nedozrále kytky orvali takovým způsobem, že by se za to nemusela stydět ani hodně velká tlupa divokých sviní. Naštěstí jsme něco dostali od přátel, a tak jsme si říkali, že přeci jen nějak vyjdeme.

Jenže, aby to nebylo málo, tak při té červnové inventuře jsme zjistili, že kytky v několika sklenicích silně zapáchají plísní. Nezbylo nám nic jiného, než je zlikvidovat. Tím jsme se ale dostali do situace, že bychom nevyšli ani do té letošní sklizně. Ta situace byla skutečně dost tristní.

Byl jsem z toho dost špatný, a tak jsem požádal přátele na Face Booku, jestli by nevěnovali něco ze svých loňských zásob. A abych já jen nečekal se založenýma rukama, jestli nám někdo něco věnuje, tak jsem honem ještě nasadil asi dvacet rostlin samonakvétacích kytek, které mají dobu růstu a zrání cca 8 - 9 týdnů.  Bohužel o dost kytek jsme přišli díky naprosto nenormální invazi slimáků, proti kterým jsme s manželkou bojovali každou noc. Bylo to naprosto děsivé. Každou noc jsme zlikvidovali až dvě stovky slimák a přesto jsme prohrávali. Nakonec jsme se museli uchýlit k chemii, kterou zrovna moc rádi nemáme. Ale pomohlo to.  Půdu kolem kytek jsme posypali granulemi přípravku Slimex a slimáci neměli šanci. Hynuli po stovkách. Bohužel kytek již opět bylo málo. Pak nám ale odpovědělo několik facebukových přátel a to potřebné konopí nám poslali. Ten kámen, co nám spadl ze srdce, byl dost velký. A bylo zřejmé, že pokud se neobjeví zase nějaká pohroma, tak s těma darovanýma kytkami a tou naší letošní úrodou opět vydržíme až do sklizně v příštím roce.

Bohužel neštěstí nechodí po horách, ale letos se usídlilo v Týně nad Vltavou.

V neděli 26. Července jsme odvezli dceru do léčebného ústavu pro pacienty s roztroušenou sklerózou v Žírči u Dvora Králové a na dva dny jsme se stavili u přátel v Orlové.  Musím se přiznat, že jsem neměl dobrý pocit z toho, že naše kytky nemám tak dlouho (tři dny) pod kontrolou. O to větší byla úleva, když jsem po návratu zjistil, že vše je v pořádku.  Kytky rostly a měly se k světu i v tom nesnesitelném vedru, protože nám je naše známá po dobu naší nepřítomnosti svědomitě zalévala. Do doby jejich dozrání chyběly asi dva týdny. To byla ve středu 29. července večer. Když jsem tam přijel druhý den ráno, žádná z těch samonakvétacích kytek tam již nebyla. Zůstaly tam jen šestnáct ukroucených pahýlů jejich kořenů. Ten šok byl příšerný. Jen jsem tam stál a hleděl na tu spoušť. Tady v Týně nad Vltavou všichni lidé vědí, že pěstuji konopí pro svou dceru. A vědí i to, že pro ni je otázka mít či nemít konopí otázkou života nebo smrti. Nepřeháním. Viděl jsem, do jakého stavu se dcera dostala v době, kdy jí její zásobu konopí spálil její bývalý manžel. A do dneška se mí zdá o tom, jak mne tehdy prosila, abych jí pomohl zemřít, protože již ty křeče a bolesti nemohla vydržet. A otevřeně říkám, že kdybych ve stejné situaci byl já, tak bych také končil. Jaký smysl má život, když jediné co cítíte je bolest, a jediné, čím dokážete pohybovat je hlava, protože vše ostatní máte v totální křeči, která vám málem láme kosti v těle? A přestože toto vše o nás tady v Týně lidé vědí, tak přesto se někdo vypravil nám ty kytky ukrást. Proč? Co má kdo z toho, že nemocnému člověku ukradne ten jediný lék, který jej ještě drží při smysluplném životě? A jestli je to nějaký myšlení neschopný ubožák, tak proč krade kytky, které ještě nejsou zralé a nic mu nemohou dát?

Víc jak pět let se hádám s politiky tohoto státu o to, aby moji dceru nechali žít a aby jí umožnili svobodný přístup k léčebnému konopí. A nehádám se jenom kvůli své dceři. Za tu dobu, co o této problematice hovořím a píši, jsem poznal spoustu převážně starých lidí, kteří jsou v podobné situaci, jako jsme my. A tak to, co říkám a co píši, říkám a píši i za ně. Tak proč se nakonec musí objevit někdo, kdo má potěšení z toho, že může ublížit ještě víc, než ubližuje tento stát?

Na zahradě nám zůstalo pár rostlin, které budou dozrávat až někdy začátkem října. Ale i kdyby v pořádku dozrály a nikdo je neukradl, tak bychom měli málo. Dceřin stav se stále zhoršuje.  Denně pozoruji, jak se vše kazí.  Nohy má mrtvé již několik let.  Její levá ruka je pro ni již spíše přítěží než pomocníkem, a ta pravá se k tomu stavu blíží mílovými kroky.  Dusí se při každé změně počasí, protože i její dýchací svaly jdou do křeče, a aby se vůbec mohla nadechnout, tak musí do plic dostat nejdříve kouř z konopí, aby tu křeč uvolnil. Pak teprve opět může dýchat. Jenže dříve stačilo dát si dva či tři šluky, a vše se začalo zlepšovat.  Dnes někdy nestačí ani ten celý joint. A totéž se děje s celým jejím tělem

Jsem nešťastný, jsem vzteklý a jsem rád, že jsem toho zloděje na té zahradě již nezastihl. Vím, že bych se neovládl.

A tak jediné, co teď mohu udělat je to, že se o ty zbývající kytky budu velice pečlivě starat a že budu doufat, že ten zloděj již znovu nepřijde. A pro to, aby se snad i v tom zloději hnulo srdce, jsem opět na plot zahrady vyvěsil cedulky s prosbou.  Snad to pomůže.  Protože pokud ne, tak se do celé věci vloží naše zdravotnictví a dceru pomocí opia zbaví nejen křečí a bolesti, ale také jejího vědomí. A i ona, tak jako stovky a tisíce našich blízkých, odložených někde po hospicích, se tak změní v uzlíček koncentrovaného nevědomí, čekajícího na to poslední vydechnutí. A to já nechci.

LÉČEBNÉ KONOPÍ