KONOPÍ A BOJ KONKRÉTNÍ RODINY ...

?O právě skončeném víkendu proběhla v Praze na výstavišti v Holešovicích velká mezinárodní prodejně osvětová výstava Cannafest Prague 2015, na kterou jsem byl také pozván, abych tam přednesl svůj názor na současnou situaci

v oblasti léčebného konopí z pohledu ?naší rodiny. To své vystoupení jsem měl v pátek 6. listopadu ve 14 hodin. A protože jsem pak byl dost velkou skupinou lidí žádán, abych text svého vystoupení zveřejnil i pro další lidi, činím tak nyní jeho zveřejněním na svém blogu. Je to ale poněkud dlouhé, a za to se omlouvám.

KONOPÍ A BOJ KONKRÉTNÍ RODINY S VĚTRNÝMI MLÝNY STÁTNÍHO APARÁTU ČR                 ?Vztah představitelů českého státu k nemocným a starým lidem.

Dobrý den. Moje jméno je Zdeněk Majzlík, bydlím v Týně nad Vltavou, a se svou ženou se bezmála šest let staráme o naši zcela invalidní dceru Martinu, která již víc jak 20 let trpí progresivní formou roztroušené sklerózy. A protože Martině víc jak deset let neúčinkují léky na potlačení průvodních znaků této její choroby, zato jí v tomto velmi pomáhá konopí, tak ho pro ni pěstujeme a zpracováváme. Samozřejmě, vzhledem k tomu, že pěstování a zpracovávání konopí pro kohokoliv a z jakýchkoliv důvodů je v naší zemi zákonem zakázáno, tak jsme nuceni tyto zákony porušovat. Přiznám se vám ale, že tato situace mne netěší. Nejsem příznivcem porušování pravidel. A zákony jsou pro mne pravidla, která nám všem vymezují prostor pro naše konání a tím nám docela určitě pomáhají ve společném životě. O tom jsem bytostně přesvědčen.

Co když ale ten zákon je špatný?

Jak se má zachovat člověk, kterému zákon říká, že správné je neposkytnout pomoc svému spoluobčanovi, svému příteli, svým rodičům, svému dítěti?

 Protože přesně toto konkrétně u nás znamená dodržení protidrogového zákona.

A co má přednost? Lidské konání ve smyslu soucítění a pomoci bližnímu, nebo bezvýjimečné dodržování zákonů, ať to již pak přinese cokoliv špatného či zlého?

Je povinností obyvatel plnit i špatné zákony?

Jestli dovolíte, tak bych se rád nad těmito otázkami zamyslel z pozice člověka, který víc jak pět let oslovuje prakticky všechny kompetentní orgány nejen tady v Česku, ale také ve světě, a snaží se všem vysvětlit, že je přece něco špatně na tom, jestliže tak zvaní svobodní občané nějakého státu, v tomto případě České republiky, jsou tlačeni do rozhodování o tom, jestli pomohou svému blízkému od strašného utrpení, a možná i od smrti, nebo jestli dodrží platný zákon, a toho svého blízkého nechají zemřít.

Protože v okamžiku, kdy se rozhodnete tomu nemocnému či starému člověku pomoci, tak porušujete zákon, a v Česku vám hrozí až pět let vězení.

Nejdříve mi ale dovolte popsat vám situaci, ve které jsme, a jak jsme se do ní vlastně dostali.

Roztroušená skleróza byla u Martiny diagnostikována v jejích 27 letech. Poměrně rychle musela k chůzi začít používat hůlku a pak francouzské hole. Na tři měsíce také oslepla. To se na štěstí pak opět napravilo.

V roce 2008 přestala chodit úplně a skončila na invalidním vozíku.

Ta nemoc sebou samozřejmě přinesla i ztrátu práce, kterou ona měla velmi ráda. Jako absolventka konzervatoře učila postižené děti hře na kytaru a toto ji velmi naplňovalo.

Nejdříve byla v péči lékařů v Ostravě. Po přestěhování do Čech se pak dostala do péče Centra roztroušené sklerózy Neurologické kliniky 1. Lékařské fakulty University Karlovy v Praze, vedené Doc. MUDr. Evou Havrdovou, CSc.Tedy na skutečně prestižní pracoviště v tomto oboru.

Průvodními znaky této choroby jsou u Martiny obrovské křeče, velká ztuhlost celého těla, nesnesitelné bolesti, velmi úporné zácpy a velké obtíže s dýcháním. Nemožnost dýchat a vyměšovat vlastně také vyplývá z těch křečí a ztuhlosti. Je tím totiž postiženo také dýchací a střevní svalstvo.

Na tyto průvodní problémy samozřejmě brala léky přesně podle toho, jak jí to její odborná lékařka předepsala a doporučila. Bohužel naprostá většina těchto léků je vysoce návyková. Takže z počátku bylo nutno zvyšovat jejich dávky, provádět různé kombinace, atd. Jenže po určité době se zcela zákonitě dostanete do stavu, kdy už vám ani vysoké dávky těchto léků nepomohou, protože vaše tělo si na ně zvykne a ony přestanou působit.

Do této situace se Martina dostala asi po deseti letech, a ty problémy narostly až do takových rozměrů, že dcera to již nedokázala snášet a zcela vážně uvažovala o ukončení života.

Pak jí bylo známým nabídnuto k vyzkoušení konopí. Po vykouření necelého jednoho jointa křeče a bolest ustoupily natolik, že znovu byla schopna komunikovat, smát se a myslet také na něco jiného, než na to, jak z tohoto světa odejít. Na nějakou dobu dokonce znovu začala s pomocí hole chodit.

Celou tuto záležitost konzultovala se svou odbornou lékařkou z RS centra v Praze.

Ta jí na rovinu řekla, že jestli jí to konopí tak pomáhá, tak ať jej užívá i nadále. Také jí znovu potvrdila, že skutečně jí nemá již co předepsat, aniž by se tím velmi podstatně nezvýšilo i riziko dalších, ještě větších zdravotních problémů.

To konopí pak pro ni pěstoval její manžel.

Před více jak pěti lety se její manželství rozpadlo a my jsme ji převezli k nám domů, abychom se o ni postarali tak dlouho, jak dokážeme zvládnout. Dcera si tehdy sebou vzala krabičku s  konopím, které jí vydrželo asi dva týdny.

Já jsem se na to díval dost nepřívětivě, velice mi to v bytě smrdělo, ale neprotestoval jsem, protože jsem si říkal, že když si myslí, že jí to pomáhá, tak ať si tomu věří. Skutečně jsem se domníval, že to u ní funguje jen jako placebo. O konopí jsem tehdy nevěděl prakticky nic a nevěřil jsem na jeho léčivé účinky.

Ani ne po měsíci, po spotřebování obsahu té krabičky, se k nám dostavilo něco, čemu já říkám koncentrovaná hrůza. Dcera se dostala do stavu naprosté ztuhlosti, trpěla obrovskými křečemi, které jí málem lámaly kosti, měla neustávající velké bolesti, nemohla dýchat a opět nedokázala spontánně vyměšovat. Dostat ji z postele na invalidní vozík nebo na toaletu či do vany –  to byl horor. Abych jí vůbec z té postele dostal, tak jsem ji musel doslova nejdříve ve všech kloubech polámat. Strašně ji to bolelo a prakticky neustále naříkala. A došlo to tak daleko, že mne úplně zoufale prosila, abych jí nějak pomohl zemřít, protože již nebyla schopna to dále snášet.

Pak se o jejím stavu naštěstí dověděli její přátelé a jednou se prostě objevili před našimi dveřmi s igelitkami plnými konopí. A já jsem tehdy poprvé uviděl ten zázrak, kdy po vykouření ani ne poloviny jointu, který jí ti přátelé hned ubalili, křeče a ztuhlost těla pominuly, a bolest se snížila na snesitelnou míru. Byl to zázrak.

Je samozřejmé, že když se kdokoliv dostane do podobné situace, tak pak udělá vše pro to, aby se to již nikdy neopakovalo. Tehdy jsem si uvědomil to, že musím dceři zajistit, aby se už nikdy nedostala do situace, kdy to konopí mít nebude. Zároveň jsem si ale také uvědomil, že pěstovat pro ni konopí tajně někde na zahradě a po cizích polích, a mít v zádech neustále to riziko, že vám ho někdo ukradne, nebo že vás někdo udá a konopí vám sklidí policisté, že taky není dobré. Nejde o to, že by mne obvinili a já bych se musel hájit někde po soudech. Z toho jsem strach neměl a nemám. Prostě věřím tomu, že bych se dokázal obhájit. Problém je ale v tom, že pokud bychom o to konopí takto přišli, tak Martina by ho najednou znovu neměla a všechny ty hrůzy by se zase vrátily. Proto jsem si řekl, že musím dosáhnout toho, aby kvůli  konopí nemusela ani ona, ani nikdo druhý, porušovat zákony, ale aby se k němu potřební lidé dostali legálně.

Přiznávám se, že z počátku jsem byl tak naivní, že jsem se domníval, že bude stačit domluvit se s Živnostenským úřadem a s Policií. Na Živnostenském úřadě z toho byla paní dost nesvá a na Policii se tomu mému požadavku, že bych to konopí pěstoval pod jejich dozorem, docela od plic zasmáli.

Následně jsem postupně kontaktoval všechny poslance, senátory, členy vlády a vedení Protidrogové centrály, jmenovitě tehdy podplukovníka Fridricha. Většina vůbec neodpověděla. Někteří pak nás politovali a někteří mi vyjmenovali zákony, které porušuji, a nezapomněli dodat, kolik za to mohu dostat.

Tak jsem to znovu a znovu opakoval. Prostě jsem psal jeden email za druhým a asi jsem jim všem časem musel připadat jako velmi nepříjemný člověk. Ale moc se toho z jejich strany nedělo. Jedni nás litovali, jiní mi psali, že se s tím nedá nic dělat, protože Česko je vázáno mezinárodními smlouvami, a tím že to končí.

Pouze tehdejší předsedkyně Sněmovny, paní Miroslava Němcová, předseda Senátu, pan Milan Štěch, a senátor pan Jiří Jirsa mi slíbili, že se budou snažit toto téma dostat na jednání Sněmovny a Senátu. Později se k nim ještě přidala senátorka a členka Výboru pro zdravotnictví a  sociální politiku, paní doktorka Milada Emmerová, CSc.

V roce 2013 byl konečně přijat zákon č. 50, kterým bylo konopí i v naší zemi zařazeno mezi léčivé látky. Někteří poslanci a senátoři mi pak poslali email, ve kterém mi psali, že ten náš případ velmi silně zapůsobil, a i proto se podařilo ten zákon prosadit. Samozřejmě, že jsme byli velice rádi a že jsme předpokládali, že tímto zákonem se jak ten náš problém, tak i problémy všech ostatních starých a nemocných lidí, kteří ke svému léčení potřebují konopí, vyřeší. Prostě nás ani v nejmenším nenapadlo, že by se mohla objevit něco, co by to vše opět vrátilo zpět.

Ta zrůdnost, která se o to postarala, se jmenuje Státní úřad pro kontrolu léčiv.

Pracovníci tohoto státního úřadu prostě vydali své Opatření obecné povahy 04 – 13, kterým všem zdravotním pojišťovnám zakázali jakoukoliv finanční spoluúčast na odběr léčebného konopí z lékáren, a na toto konopí určili cenu 350 Kč/g. K tomuto snad jen ještě musím poznamenat, že na Václavském náměstí jste v té době mohli koupit kvalitní konopí od drogového dealera za 150 až 200 Kč/g. A mimo Prahu jste stejné konopí mohli dostat i za 100 Kč/g.

Začal jsem tedy znovu psát všem těm, které jsem oslovil již dříve, a zároveň jsem se obrátil i na Ombudsmana s prosbou o pomoc při řešení této situace. Z úřadu ombudsmana jsem pak dostal dopis, že tímto se oni zabývat nemohou a že se musím obrátit na politiky. Nikdy mi nikdo ale nedokázal vysvětlit, proč se ombudsman tímto zabývat nemůže. Zabývá se kde čím. Ale když se jedná o naprosté pohrdání lidskými právy ze strany státu, a je v té problematice zahrnuto konopí, tak se tím zabývat nemůže. Je to zvláštní.

Obrátil jsem se tedy na zahraniční organizace s celoevropskou a celosvětovou působností. Jednalo se o Komisaře pro lidská práva při EU, Vysokého komisaře pro lidská práva OSN a Ombudsmana pro lidská práva při EU.

Z úřadu Komisaře pro lidská práva při EU jsem se dověděl, že tímto se oni nezabývají. Stejná odpověď mi přišla i z úřadu Vysokého komisaře pro lidská práva při OSN. Ombudsman pro lidská práva při EU mi napsal, že toto je přesně případ, se kterým se musím obrátit na Ombudsmana ČR. Tak jsem tam znovu napsal a dověděl jsem se, že oni mi již jednou odpověděli a víc už se se mnou nemají o čem bavit.

Prostě ať jsem se obrátil na kohokoliv, tak v okamžiku, kdy si tam ten dotyčný přečetl slovo „konopí“, tak najednou nic nešlo a nikdo nemohl nic udělat.

Tehdy jsem začal zvažovat možnost podání žaloby na Českou republiku pro porušování lidských práv mé dcery a také mých. Požádal jsem tedy o radu několik právníků, a ode všech jsem se dověděl, že takový soud nemám šanci zaplatit, protože jeho náklady jen na expertech, které by oslovila protistrana, případně sám soud, by se mohly vyšplhat až na statisíce korun. Soud by mi sice teoreticky mohl odpustit soudní náklady, a dokonce by mi mohl přidělit i advokáta ex offo, ale experty bych platit musel sám. A v případě prohry bych musel zaplatit i ty experty protistrany.

Nechtělo se mi věřit tomu, že i právo je v České republice pouze pro bohaté, a tak jsem se obrátil na Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud a Ústavní soud se žádostí o radu, jak dál postupovat. Ode všech jsem se dověděl, že oni mi v současné fázi vývoje této záležitosti pomoci nemohou. A v dopise jednoho z ústavních soudců bylo doslova napsáno, že syn tohoto soudce má naprosto stejný problém, jako má naše dcera. Také má roztroušenou sklerózu, také mu již neúčinkují klasické léky a on také tuto situaci musí řešit tím, že si ilegálně pěstuje a užívá konopí.

Nechtěl jsem to ale vzdát a za každou cenu jsem ten náš případ chtěl dostat před soud. Protože jak jsem pochopil z těch dopisů z Nejvyššího a Ústavního soudu, tak oni by se tím mohli zabývat teprve tehdy, až by se k tomu nějak vyjádřily základní stupně našeho soudnictví. Zavolal jsem proto jedné paní soudkyni Krajského soudu v Českých Budějovicích. Vysvětlil jsem jí náš problém a chtěl jsem vědět, jak mám postupovat, aby se tím soud zabýval. Ta paní soudkyně mi sdělila, že pokud by ona takový případ dostala na stůl, tak to musí z toho stolu smést, protože stát prý žádný zákon v tomto případě neporušuje. Jediný, kdo nějaké zákony porušuje, jsem já, a je naprosto samozřejmé, že souzený bych nakonec byl já, a to pro výrobu a distribuci omamných a psychotropních látek.  A to, že já si myslím, že stát porušuje nějaká lidská práva naší dcery, je naprosto druhotné a nikdo by se tím nezabýval. Na závěr mi řekla, že jediné, co mi může poradit je to, abych držel hubu a pěstoval, protože v této situaci nejsem sám, a všichni ostatní to tak řeší také.

V té době jsem také konečně získal kontakt na Nejvyšší správní soud v Kolíně nad Rýnem, o kterém jsem se dověděl, že v Německu vydal rozhodnutí v podobné kauze, jako je ta naše. V tom rozhodnutí se říká, že nemajetní pacienti, kterým bylo předepsáno pro jejich léčení léčebné konopí, a oni nemají dostatek financí, aby si ho mohli v lékárně zaplatit, tak mají právo si toto konopí pro vlastní potřebu vypěstovat. Proto jsem na tento úřad napsal, jestli by byli tak laskaví a kopii toho rozhodnutí mi poslali. A za pár týdnů jsem toto rozhodnutí měl doma. Já sice nevím, jestli tento rozsudek již platí, nebo jestli se proti němu někdo odvolal a bude ještě další jednání. To nevím. Úžasné ale na celé této věci je to, že tam ti lidé takovéto podání vůbec mohli učinit a soud se jím zcela seriózně zabýval a vydal své rozhodnutí. Jinými slovy, tam žádný soudce těm lidem neradil, aby drželi hubu a pěstovali, ale skutečně se jich zastal.

Německo je stejně členem Evropské unie, jako je i Česká republika. Na rozdíl od České republiky se ale o Německu směle dá říci, že to je právní stát. Česká republika to ale zcela určitě není.

Protože co si tedy vlastně má myslet člověk o státním zřízení, ve kterém i soudce Ústavního soudu je nucený kvůli léčení svého syna porušovat zákony té země, kde on je vlastně tím nejvyšším etalonem práva. Protože ani on není schopen svému synovi v tomto státě jeho lidská práva zaručit a ochránit. A co si máme myslet o zemi, kde soudkyně Krajského soudu poradí člověku v situaci, v jaké jsme již dlouhá léta my, aby držel hubu a ten zákon porušoval dál.

Na začátku letošního roku se konečně objevily první dvě lékařky, které získaly oprávnění předepisovat konopí svým pacientům. Byla to paní doktorka Eva Dokoupilová, revmatoložka z UH. Hradiště, a paní doktorka Eva Skrášková, neuroložka z téhož města. Samozřejmě jsem paní doktorku Skráškovou hned kontaktoval, a požádal jsem ji, aby naši dceru zařadila mezi své pacienty a pokud tak udělá, aby jí předepsala to léčebné konopí, které se tehdy začalo dovážet z Holandska. Paní doktorka si vyžádala dceřinu kompletní zdravotní dokumentaci, spojila se také s odbornou lékařkou z RS centra v Praze, dceru mezi své pacienty přijala, a koncem února jsme již měli recept na 30 g Cannabis sativa L, THC 6%, CBD 7,5% s tím, že dcera má denně inhalovat 1g. V té době to konopí v lékárně v Uh. Hradišti bylo za 350 Kč/g. A my jsme si ho samozřejmě nemohli dovolit koupit. Ale konečně jsme měli v ruce argument pro Policii při případné kontrole. Protože tím, jak pro dceru to konopí zpracovávám a připravuji, tak se THC dostává kůží i do mě, a policista s testerem ho dokáže detekovat.

Možná se domníváte, že tato opatrnost z mé strany byla zbytečná, když jsem sám to konopí neužíval. Jenže já mám osobní zkušenost s tím, jakou citlivost ty policií užívané testery mají a co dokáží odhalit. Dlouhé roky jsem pracoval na Jaderné elektrárně Temelín na úseku manipulací s čerstvým a vyhořelým palivem. A pracovníci na tomto úseku jsou velice pečlivě po všech stránkách kontrolovaní. Musejí se pravidelně podrobovat různým zdravotním a psychologickým vyšetřením, a také testům na přítomnost drog. Když jsem se tohoto testu zúčastnil poprvé, tak Martina u nás ještě nebydlela. A my jsme byli u nich na návštěvě několik týdnů předtím. A přestože jsem tam u ní s konopím nepřišel do styku, tak při tom testu mi ve slinách objevili THC. Dost mne to vylekalo, protože to na jaderné elektrárně znamená hodinovou výpověď. Ale ten pán, co nám ty testy dělal, mi řekl, abych se nevzrušoval, protože toho mám v sobě jen velmi málo, takže to vypadá, že jsem se jen někde v autobuse držel madla, kterého se před tím držel někdo, kdo kouřil jointa. Ta citlivost těch testerů je skutečně velmi vysoká.

V té době, kdy jsme získali ten recept, jsem dostal email od poradce ministra zdravotnictví, že bych měl zkusit požádat VZP o proplácení léčebného konopí z lékárny, protože přestože není zařazeno mezi léky hrazené, tak VZP může ve výjimečných případech, kdy za něj není náhrada, i to konopí proplácet. Obrátil jsem se tedy na VZP s touto žádostí, a přiložil jsem k ní i vyjádření obou Martininých neuroložek, ve kterých ony obě psaly, že Martině již žádné klasické léky neúčinkují a jediným prostředkem, který ji těch velkých problémů zbavuje, nebo je alespoň mírní, je léčebné konopí. Od revizní lékařky VZP v Českých Budějovicích jsem ale po asi ročním jednání dostal zamítavou odpověď. Napsal jsem tedy znovu na Ministerstvo zdravotnictví žádost o vysvětlení, jak to mysleli, když v praxi tato jejich rada nefunguje. V odpovědi se pak doslova píše, že náš případ je přímo ukázkovým případem situace, kdy by VZP mělo využít své právo na proplacení i takových léků, které nejsou zahrnuty mezi léky hrazené. A doporučili mi, abych se odvolal. Ale nebylo mi to nic platné. VZP si trvá na svém, že Martina ještě nevyzkoušela všechny možnosti léčby klasickými léky. A jako příklad je uvedeno, že ještě nevyzkoušela třeba botulotoxin či opium.

Vzhledem k tomu, že dcera je pod lékařským dozorem tak významného centra pro léčbu roztroušené sklerózy, jako je RS centrum v Praze, vedené takovou kapacitou v tomto oboru, jakou je Doc. MUDr. Eva Havrdová, CSc., tak jsem chtěl vědět, jak významnou kapacitou v tomto oboru je ta revizní lékařka, která naši žádost zamítla. Ta lékařka se jmenuje MUDr. Stanislava Fantová, a s neurologií nemá společného naprosto nic. Ona je totiž zubařka. Jinými slovy zubař u VZP rozhoduje o tom, jestli rozhodnutí neurologa jsou správná či nikoliv. A ortoped pravděpodobně pak rozhoduje o zubařích, gynekolog o kardiologovi, atd.

Chtěl jsem vědět, jak to tedy vlastně u této zdravotní pojišťovny funguje, a obrátil se na přítele, který má zase někoho známého u VZP v Plzni. Dostalo se mi vysvětlení, že revizní lékaři u této pojišťovny nemají kontrolovat práci jiných lékařů, ale mají zvrátit jejich požadavky na takovou léčbu pacientů, na kterou by VZP musela vynakládat, dle nich, přehnané finanční prostředky. Doslova mi bylo řečeno, že revizního lékaře u VZP by klidně mohl dělat i zvěrolékař, a i to by ještě byl zbytečně velký odborník. Jediný požadavek, který takový lékař musí splňovat je to, aby měl dostatečně silný žaludek a správnou míru otrlosti.

Tady k té příhodě s VZP bych rád přidal ještě jeden poznatek. Mám přítele, který pracuje u fy. BOHEMP tady v Praze, a oni provádějí nějaký svůj výzkum ohledně léčení pomocí léků, získaných z konopí, které sami vyrábějí. A před pár lety mi nabídl, jestli by Martina nechtěla vyzkoušet jejich tobolky s extrahovaným CBD. Že by to bylo v rámci jejich výzkumu, takže pro nás zdarma, a my bychom měli jen tu povinnost, že bychom jim pravidelně hlásili, jak se jejich užívání na Martině projevuje. K tomu musím ještě dodat, že Martina mimo ty léky proti bolesti, ztuhlosti, křečím atd., které brala dříve, musí brát poměrně silné kortikoidy a cytostatika. Jedná se např. o MEDROL, SOLUMEDROL A METHOTREXATE. A skutečně toho brala poměrně koňské dávky. Některé ty léky brala Martina co druhý den, některé pak vždy ve velké dávce jednou za měsíc. A když se jejich hladina v jejím těle začala snižovat, tak dcera byla celá zvadnutá, neměla v sobě náhle žádnou energii, a prostě vypadala jako velice rozbolavělá hadrová panenka. Když pak do sebe dostala tu měsíční dávku toho SOLUMEDROLU, tak nejdříve ji to srazilo ještě víc, ale pak se vše začalo napravovat a zase se dostala do celkem dobrého stavu. Ten SOLUMEDROL z počátku musela brát jako infuzi v nemocnici.

Po asi půlročním užívání těch dodávaných tobolek, se Martinina potřeba těch výše zmíněných léků začala snižovat. Bylo to sice velmi pomalé, ale po čase to již bylo zcela znatelné. Dnes již tu velkou dávku SOLUMEDROLU, kterou brala 1x za měsíc, bere 1x za 3,5 měsíce, a potřeba tohoto léku se stále pomalu snižuje. V současné době je pak již domluvená se svou lékařkou i na tom, že bude omezovat i užívání METHOTREXATE. Možná by stálo za to spočítat, na kolik Martina šetří pokladnu VZP tím, že užívá konopí, které jí já vypěstuji na zahradě, a že užívá ty tobolky dodávané firmou BOHEMP.

Je samozřejmé, že když v naší vládě existuje Ministerstvo pro lidská práva a rovné příležitosti, které řídí pan ministr Jiří Dienstbier ml., tak jsem se obrátil i na něj. Odpověď jsem dostal od jeho asistenta. Říkalo se v ní, že pan ministr mi teď nemůže nijak pomoci, ale že se tímto bude v budoucnu zabývat. Jenže moje dcera je nemocná teď a teď se také musí léčit. Ona si nemůže vyžádat přestávku v marodění s tím, že by se jí ta nemoc znovu vrátila, až se pan ministr rozhodne, co by se s tím mohlo eventuálně udělat. Tak jsem to takto napsal i tomu panu asistentovi. A to se jej asi dost dotklo. Za pár dnů jsem dostal odpověď, ve které mi pan asistent napsal, že bych si měl uvědomit, že on i pan ministr pro nás dělají mnohem víc, než dělají pro ostatní lidi a že musíme tedy počkat. To čekání trvá již víc jak rok a neděje se naprosto nic.

Mne ale zcela zákonitě tím pádem napadá, co vlastně toto ministerstvo pro ochranu lidských práv obyvatel našeho státu dělá, když pro nás prý udělalo víc, než pro ty ostatní, a při tom pro nás neudělalo naprosto nic. To ministerstvo má svoje právníky a další zaměstnance, kteří se určitě v těchto otázkách dokáží orientovat. Přesto nikoho ani nenapadlo, aby se podíval na to, jak je ten náš problém v souladu s Důvodovou zprávou, která byla vypracována k zákonu č. 50/2013 Sb. Kterým bylo konopí zařazeno mezi léčiva. A zrovna tak, jak je v souladu s čl. 31 Listiny základních práv a svobod, který se zabývá ochranou zdraví a bezplatnou zdravotní péčí. V čl. 6 této listiny se pak praví, že Každý má právo na život. Není tam napsané, že moje dcera, Martina Kafková, toto právo nemá. A zrovna tak v čl. 7 této listiny se praví, že Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Ani tady není napsáno, že pracovníci Ministerstva zdravotnictví, Ministerstva spravedlnosti, či pracovníci SUKLu a VZP si ze starých a nemocných lidí mohou udělat pokusné králíky.

A pokud toto jejich jednání je důsledkem nějakého trestu, tak jakého? A za co? Co Martina udělala, že se s ní ze strany tohoto státu tak jedná? Co udělali všichni ti nemocní, kteří ke svému léčení tu rostlinu potřebují, protože za ni nemají adekvátní náhradu?

Jenže to pracovníky Ministerstva pro lidská práva a rovné příležitosti, jmenovitě pak pana ministra JUDr. Jiřího Dienstbiera, nezajímá.

Letos v létě se udály ještě tři věci.

Nejdříve se mi ozval pan ing. Tomáš Kubálek, který dováží léčebné konopí z Holandska do našich lékáren. Sdělil mi, že exspirace léčebného konopí, které oni přivezli do Česka jako první várku, končí, a oni ho budou muset nechat spálit. Proto se rozhodli, že ho dají do lékáren za cenu 1g/1Kč, aby zjistili, jak velký zájem by o tuto léčivku byl, pokud by nebyla tak drahá. A tak se mne ptal, jestli bychom o to také měli zájem. No, kdo by neměl. Samozřejmě jsem se s ním hned dohodl, na recept jsme si vyzvedli prvních 30g této léčivky, a dcera to pak hned vyzkoušela. To konopí je dodáváno v granulích. Nejsou to tedy prostě sušené květy, ale nějakým způsobem zpracované granule. Ale není špatné. Je dobré, i když pro naši dceru je tam toho THC zbytečně mnoho. Jí vyhovuje potence tak kolem 4% THC. Takže po vykouření jointa z tohoto konopí chvíli tak trochu „plavala“.

Druhou věcí, která se letos v létě udála, je to, že se mi ozvala pracovnice Ligy lidských práv z Brna, že pro nás našli advokátní kancelář, která je ochotna se tou naší věcí zabývat a zdarma nám pomoci. Nebudou podávat žalobu na Českou republiku pro porušování lidských práv, ale podali již na Ministerstvo zdravotnictví ČR právně zdůvodněný Podnět k zahájení přezkumného řízení o zrušení části opatření obecné povahy č. 04 – 13 vydaného SUKL. Nyní tedy čekáme, jak na to Ministerstvo zdravotnictví zareaguje. Má na to 30 dnů. Toto by samozřejmě neznamenalo plnou legalizaci pěstování a užívání konopí, ale přeci jen by to byl nějaký krok tím správným směrem. A přiznám se, že nám by to ten náš problém skutečně vyřešilo.

Třetí věcí, která se letos udála, je to, že jsem požádal o právní pomoc Nadační fond pomoci Karla Janečka. Pan Karel Janeček je český miliardář, který tuto nadaci založil pravděpodobně na jiné věci, než je umožnit nám žalovat tento stát za porušování našich lidských práv, ale na jedné jejich stránce jsem si přečetl i větu, že :

Nadační fond pomoci Karla Janečka podporuje oběti podvodů, agrese a iracionální byrokracie.

A já skutečně považuji jednání establishmentu české republiky vůči nám za akt naprosto cynické zvůle a agrese. Zde ale musím ještě dodat, že po jednání, které jsem vedl a vedu s pracovnicí této nadace, jsem se dověděl, že vzhledem k zaměření tohoto nadačního fondu mi oni nemohou přímo přispět na zaplacení takového sporu se státem, ale mohli by za tímto účelem otevřít pod svým jménem sbírku, do které bych si ale musel sponzory shánět sám. Zatím ale čekám, jak dopadne jednání s MZ ČR o zahájení přezkumného řízení o zrušení toho oop 04 – 13, vyhlášeného SUKLem.

Víte, já i moje manželka máme 70 let. A tak toho času nám již moc nezbývá. A pokud bude dál trvat ten současný stav věci, tak naším odchodem by dcera ztratila jakýkoliv přístup ke konopí a skutečně by skončila někde v hospici, připoutaná k posteli a pod vysokými dávkami opia, jako další, tento stát obtěžující, čekatel na smrt.

Pokud se jedná jen o roztroušenou sklerózu, tak v České republice je asi 18 až 20 tisíc lidí, kteří touto nemocí trpí. Podle oficiálních statistik polovinu z nich ta nemoc zabije a asi 15% z nich jsou ti, kteří končí svůj život sebevraždou. Ti lidé nepáchají tu sebevraždu proto, že je již tento život nudí a oni se chtějí podívat někam jinam. Oni končí svůj život proto, že již nejsou schopni to utrpení, které jim ta jejich nemoc přináší, vydržet. A aby to nebylo málo, tak rostlinu, která roste na Jižní Moravě v kde jakém příkopu, a která má tu vlastnost, že ty potřebné dokáže velké části jejich trápení zbavit a jejich život velmi výrazně zkvalitnit, tak tuto rostlinu těmto starým a nemocným lidem, pod trestem vysokých pokut a dokonce pod trestem vězen,  náš stát zakázal.

Moje dcera byla za posledních dvanáct let také v té situaci, kdy pro ni bylo lepší zemřít. Prostě to nezvládala, protože to už zvládnutelné nebylo. A jediné dva důvody, proč tady ještě dnes s námi je, jsou ty, že byla v tak strašném stavu, že se sama nedokázala již ani zabít, a že se vždy zavčasu objevil někdo, kdo jí tu kytku přinesl, a tím se jí ty její problémy zmenšily natolik, že se opět dokáže bavit se svými přáteli, opět se dokáže smát, opět dokáže skládat ty své morbidní básničky.

Prostě opět má důvod žít a ten život pro ni již není nesnesitelným utrpením.

V našem státě se neustále hovoří o lidských právech. Neustále je nám podsouváno, že žijeme v právním státě, kde lidská práva jsou na předním místě. Po pěti letech naší soukromé války s tímto státem si dovoluji říci, že je to lež. Ano, Česká republika má propracovaný soudní systém, ale pokud nemáte dostatek peněz, tak nemáte šanci se svého práva domáhat. Právo a spravedlnost v tomto státě jsou pouze pro bohaté.

Policie České republiky si i na svá auta nechalo napsat heslo POMÁHAT A CHRÁNIT. Ale místo toho, aby lidi v naší situaci chránila proti zvůli státních orgánů, tak raději i nemocnému člověku vykopnou dveře a ukradnou mu konopí, které má doma pro své léčení, nebo udělají monstr akci i s použitím helikoptér, a vykradou obchody se zahrádkářskými potřebami, protože i ty by přece někdo mohl použít na pěstování konopí.

Máme ombudsmanku, kterou když jsem požádal o pomoc proti politikům tohoto státu, tak mne poslala právě za těmi politiky a dál se se mnou odmítla bavit.

Máme Ministerstvo lidských práv a rovných příležitostí, které se ale porušováním lidských práv nemocného člověka odmítá zabývat, protože zmínka o konopí, kterým se ten člověk musí léčit, by asi mohla ohrozit teplé místo pana ministra.

A takto by se dalo asi pokračovat ještě hodně dlouho.

Tento náš boj, a když říkám náš, tak nemyslím jen ten boj naší rodiny, ale nás všech, kteří se nebojí přijít na tento Cannafest, kteří se nebojí diskutovat v této místnosti, přestože nás u toho monitorují příslušníci Protidrogové centrály Policie České Republiky, kteří chodí na Milion Marihuana March, abychom vyjádřili svůj postoj k této věci, kteří o tomto všem píšeme a hovoříme, tak tento náš boj již není jenom bojem za legalizaci jedné léčivé rostliny. Toto již dávno přerostlo v boj za skutečnou svobodu, za práva i prostých lidí a nejen vybrané pletichářské elity, v boj za úctu k dospělým a svéprávným lidem, kteří si sami dokáží rozhodnout, čím se chtějí či nechtějí léčit, či jestli si pro své uvolnění dají skleničku vína nebo si ubalí jednoho jointa. Je to boj i za to, abychom ukázali, že nechceme být žádné stádo tupých ovcí, které musí nějaký pasák se svým psem pořád honit stále dokola.

Establishment tohoto státu nám lže, že jsme svobodní lidé.

Vezměme ho za slovo a buďme svobodní lidé.