Konopí a udivení „odborníci“.

Nevím, jak jsou na tom v oblasti hodnocení údivu ostatní lidé, ale já to mám sám pro sebe rozděleno do dvou kategorií. Ta první forma údivu se u mne projevuje tak, že se mi stáhnou koutky mých úst, následuje obdivné pokývání hlavou

 obvykle se slovním dodatkem typu „To je frajer“, nebo „Ti jsou dobří“. Je to údiv příjemný. A obyčejně pak, po zhlédnutí či vyslechnutí toho, co mne udivilo, mám dobrou náladu a příjemný pocit okolo osrdí.

Ta druhá forma údivu se u mne projevuje jinak. Je to forma šoková a obyčejně u mne vyvolá nakrabacení čela a široké otevření očí. Občas, když je ta událost či zpráva skutečně obzvláště výjimečná, i poklesnutí mé čelisti. Je to vždy nepříjemné, a to, co u mne tento údiv vyvolá, je snad ve sto procentech událostí hloupou nebo zlou.

Je mi již více jak sedmdesát let, a tak si myslím, že bych již měl být dostatečně zkušený a i proti lidské hlouposti obrněný aby mne takové věci nepřekvapovaly a nevyváděly z konceptu. Přesto se to občas děje.

Na příklad včera.

Přečetl jsem si na webu „Novinky.cz“ zprávu, že naši odborníci jsou udiveni až desetkrát nižším zájmem potenciálních pacientů o léčebné konopí než oni očekávali, když celý ten projekt zpřístupnění léčebného konopí nemocným lidem zaváděli.

Nejenže se mi nakrabatilo čelo jako ostravská dálnice a oči mi málem vypadly z důlků. Ale poklesla mi i čelist a dokonce se k tomuto všemu přidalo i několikavteřinové naprosté strnutí. Byl to šok. Jen jsem seděl a naprosto nevěřícně jsem na těch ani ne třicet řádků zíral.

Kdo jsou ti lidé? Myslím tím ty udivené odborníky. A v čem jsou vlastně odborníky? Žijí s námi také tady, v České republice, nebo nás zkoumají jen odněkud z velké dálky a sem ani nepáchnou?

Pak jsem si uvědomil, pan doktor Zdeněk Blahuta, který toto pronesl v rozhovoru pro Právo, k těm odborníkům přiřazuje i sebe, protože tam říká: „To je desetkrát méně, než jsme předpokládali“. Ne „oni předpokládali“, ale „jsme předpokládali“. Ale jak je tedy vůbec možné, že pan MUDr. Zdeněk Blahuta, ředitel tak významné státní organizace jakou SÚKL bezesporu musí být, vůbec něco takového ze svých úst vypustil? Vždyť on snad přece tady s námi, v tom našem Česku, žije také! Nebo ne? Že by i on řídil ten jeho, a prý i náš, SÚKL odněkud z luxusní vily někde ve Švýcarsku, či z přepychového bytu New Yorského Manhattanu? A ten rozhovor že by poskytoval jen prostřednictvím telefonu? Nevím. To tam není nijak zmíněné. Skutečností ovšem je, že on patrně nemá ani ten nejmenší pojem o tom, jaké jsou finanční podmínky v Česku žijících starých a nemocných lidí. A to je pak katastrofa. Protože jestli o zdejších lidech rozhoduje někdo odněkud z Tramtárie, tak to jsme se již skutečně vrátili do dob toho nejtvrdšího feudalismu. Tehdy Pán nemusel vědět, jaké problémy má Kmán. Tak jak to je?

Pan doktor Blahuta v tom rozhovoru na příklad uvádí, že jeden gram léčebného konopí je nyní v lékárnách za (pouhých) 110 Kč za gram. A z toho pak pramení jeho údiv nad tím malým počtem zájemců. Tak se tedy podívejme na to, kolik takové léčení léčebným konopím z lékáren stojí za současných podmínek, která,  patrně právě ti dnes udivení experti, nastavili.

Pacient trpící křečemi a bolestmi, vyplývajícími na příklad z jeho onemocnění pokročilou formou roztroušené sklerózy, musí konopí užít čtyřikrát až osmkrát denně. Moje dcera potřebuje denně šest dávek k inhalaci a dvě dávky do jídla. Každá taková dávka k inhalaci váží asi půl gramu, dávka do jídla pak asi 1gram. Čili ona a obdobní pacienti spotřebují denně až pět gramů léčebného konopí. To je 550 Kč denně. Měsíčně pak 15.500 Kč. Znám ale také pacienta, který k tomu, aby potlačil neustálé a velmi kruté bolesti, potřebuje měsíčně dvě stě gramů konopí.  Pokud by tedy toto konopí odebíral z lékárny, stálo by jej to měsíčně 22.000 Kč.

Kolik starobních a invalidních důchodců v tom našem státě má takový důchod, aby si to mohli dovolit?

Ono se totiž nejedná jen o to konopí. Experti z okolí pana doktora Blahuty se budou divit, ale ti nemocní lidé nevydávají své peníze jenom za léky. Oni potřebují také jíst, pít, oblékat se, obouvat se a dokonce, světe div se, i platit třeba nájem z bytu, ve kterém bydlí. Kolik lidí v tomto státě tedy může vydávat měsíčně jen na své léky dvacet dva tisíc korun?

Invalidní důchod mé dcery je něco málo přes osm tisíc. A obrovské množství invalidních důchodců tohoto státu nemá ani to. Tak jaký byl tedy záměr těch expertů, když nastavovali podmínky pro odběr léčivého konopí z lékárny? Je to snad myšleno tak, že ten nebohý člověk odebere za všechny své peníze část pro něj tak potřebné léčivky, aby panem Blahutou vybraný pěstitel či dovozce dostal za své zboží zaplaceno, a pak v klidu a bez bolesti může zemřít hlady někde pod mostem?

Přiznám se, že jsem byl po přečtení toho článku tak rozzlobený a rozhozený, že jsem nedokázal souvisle myslet. Nejdříve jsem jen stále přecházel sem a tam a přemýšlel o tom, co toto jsou za lidi, ale k ničemu kloudnému jsem nedošel. A tak jsem si znovu sedl k tomu článku a četl jsem si jej ještě jednou. A pak jsem si všiml něčeho, co mi dříve uniklo. – Vždyť v tom článku je naprosto jasně napsáno, že zpřístupnění  léčebného konopí prostřednictvím lékáren není myšleno tak, že se zpřístupňuje všem. Pan doktor Blahuta tam zcela jasně říká, že to bylo myšleno jako jeho zpřístupnění pro výběr dvou set lidí z celé České republiky. Pouze dvě stě lidí z deseti miliónů v tomto našem pidistátě má právo na léčbu touto zázračnou bylinou. Ti ostatní pak patrně mají pouze to právo, aby, když již jim neúčinkují chemické preparáty ze spřátelených farmaceutických firem, někde doma nebo třeba i pod mostem, zdechli jako nějaká pokusná zvířata pro pobavení hordy zvrácených novodobých nabobů.

V tomto státě je oficiálně asi osmnáct tisíc nemocných roztroušenou sklerózou. Neoficiálně se dokonce hovoří až o třiceti tisících. Jsou zde desetitisíce nemocných Alzheimerem, Parkinsonem, těžkými záněty kloubů a svalů, astmatem, rakovinou kůže, žaludku, tlustého střeva, prostaty, močového měchýře, dělohy a dalších a dalších nemocí, kde léčebné konopí podávané v té správné formě a v tom správném množství buď tyto nemoci přímo likviduje, nebo alespoň velmi výrazně a bez jakýchkoli vedlejších účinků mírní jejich doprovodné stavy. Spolu to jsou statisíce lidí. Ředitel SÚKL MUDr. Zdeněk Blahuta a svita jeho „expertů“, ale zpřístupnili tuto léčivku jen dvěma stům, patrně velmi přesně a přísně vybraným a také náležitě movitým, lidem.

Ještě nedávno jsme byli rozděleni do tříd podle komunistického vidění světa. Bylo to na třídu dělnickou a na ty ostatní. A podle toho se s námi zacházelo.

Naši rodiče si ještě předtím prožili něco podobného s nacisty, kdy byli všichni rozděleni na lidi, méněcenné lidi a podlidi. A samozřejmě, že se pak s nimi podle toho zacházelo.

Dnešní mocipáni se svými experty nás patrně rozdělují do poněkud jiných tříd:

Na Vybrané, se kterými je potřeba zacházet v rukavičkách a vycházet jim ve všem vstříc. Na příklad i tím, že se jen a jen pro ně doveze léčebné konopí. Vybraní se poznají snadno. Mají mnoho peněz. A naprosto nezáleží na tom, jestli k nim přišli svou prací, či na politiky napojenou zlodějnou.

Dále se dělí na ty, kteří sice ještě nějaké peníze mají, ale není jich tolik, aby mohli být zařazeni mezi Vybrané. Z těch je potřeba ty jejich peníze vytahat třeba tím, že se jim předepisují sice nefunkční či dokonce nebezpečné, ale drahé chemikálie, takticky zařazené mezi léky. Tím jsou tito lidé o tyto peníze připraveni a zároveň jsou přeřazeni do té třídy nejnižší.

V té nejnižší třídě jsou pak ti, kteří již žádné peníze nemají, nebo jich mají tak málo, že jsou pro jakékoliv vytěžování již naprosto nezajímaví. Ti jsou prostě určeni k likvidaci. A to třeba tím, že se jim v přístupu ke skutečným lékům zabrání jejich zpoplatněním pro starého a nemocného člověka zcela likvidačními částkami.  Oni pak buď zemřou na svou nemoc, nebo kvůli nesnesitelným bolestem a dalším z jejich nemoci vyplývajícím problémům spáchají sebevraždu. Jako příklad zde může sloužit případ paní Márie Brodské z Rožďalovic. Ta byla tak dlouho naším zdravotnictvím a právním systémem štvána, až to nakonec vzdala a oběsila se.

Ostatně co je v naší republice určeno pro prostý lid náš ctěný SÚKL předvedl nedávno, kdy do lékáren pustil zásilku léků vtipně zabalených do jiných obalů, než které k nim příslušely. Někdo může říci, že se prostě jen stala chybička a že ty léky již jsou z lékáren stahovány. Problém je v tom, že na tu „chybičku“ se přišlo tak pozdě, že vlastně naprostá většina tohoto farmaceutického svinstva již byla nemocnými lidmi spotřebována. A tak si možná paranoidně říkám, že to možná vůbec žádná chybička nebyla. Že se prostě jen někdo z mocných chtěl tak trochu pobavit. Nu, snad ne. Snad jsme ještě tak daleko nedošli.

Na druhé straně tato chyba na výrobních linkách nebo co to vlastně bylo, měla i svou pozitivní stránku.

Tisíce lidí kvůli ní užívali naprosto jiné léky, než jaké jim byly jejich lékaři předepisovány. A užívali je déle než měsíc. Přesto se údajně kvůli tomu nikomu nic fatálního nestalo.

I my jsme se dostali do situace, kdy jsme najednou pro naši dceru neměli lék. Po odchodu od manžela měla jen malou krabičku s konopím a to spotřebovala poměrně rychle. Žádné jiné jsme neměli, protože ostatní jí její manžel ve vzteku spálil. Během několika dnů byla dcera zkroucená obrovskými křečemi a jediné, co ještě dokázala, bylo křičet bolestí a prosit mne, abych jí pomohl zemřít. Na štěstí pak vše vyřešili její přátelé, kteří jí přinesli dvě velké tašky této sušené byliny. To nejhorší pak zahnal jeden jediný narychlo ubalený joint. A já jsem pak opět měl doma dceru, která se smála, která vymýšlela hlouposti, která si se mnou povídala a která se se mnou kvůli hloupostem hádala. Prostě jsem zase mohl být šťastný.

Myslel jsem, že se vše vyřeší dodáním konopí do lékáren na speciální lékařský recept. Ten sice máme, ale nevyřešilo se vůbec nic. Naopak dnes opět řeším problém, kde sehnat pro Martinu dost konopí, protože to, které jsem pro ni pěstoval, nám opět parta stejně bezcitných lidí, jako je tento stát, ukradla.

Z lékárny žádné konopí odebírat nemůžeme. Proč? Je to prosté - nemáme dost peněz na to, abychom mohli být zařazeni mezi Vybrané.

Těch je totiž v tom našem desetimilionovém národě pouze dvě stě.