Konopí a petice Legalizace.

Když jsem se v prosinci loňského roku rozhodl, že také budu sbírat podpisy pod petici za legalizaci konopí, kterou vyhlásila redakce časopisu Legalizace, vůbec jsem si nebyl jistý, jak dopadnu.

 Nejsem žádný masochista, a tak, jako každý jiný mentálně nepostižený člověk, nemám rád, když mi někdo nadává, vysmívá se mi, či dokonce na mne štve svého psa. Minimálně by to bylo velmi nepříjemné.  Naštěstí se nic takového, až v té nejhorší formě, nestalo. Stejně jsem si ale první zvonění na jednotlivé byty raději odzkoušel ve vchodě, kde bydlíme i my. Říkal jsem si, že když mne tady všichni znají, tak po mě snad nikdo cihly házet nebude. A trefil jsem se. Vše proběhlo v klidu, a mnozí mi dokonce petiční arch podepisovali s nadšením. A když vše takto proběhlo i ve vchodě vedlejším, mé obavy se rozplynuly.

Celkem jsem takto zvonil u bezmála tisícovky bytů. Každému, kdo mi otevřel, jsem se představil a vysvětlil jsem mu účel této petice. Samozřejmě, že jsem hned také dodal, že s konopím mám také svou vlastní zkušenost, protože ho pěstuji pro svou nemocnou dceru, které již žádné jiné léky nepomáhají, že vím o tom, že v podobné situaci je až příliš mnoho dalších lidí nejen v našem městě. Mnohým jsem připomněl případ paní Márie Brodské, která si extraktem z konopí vyléčila rakovinu žaludku a léčila si jím i silné záněty kostní dřeně. Každý rok si proto vypěstovala pár kytek konopí. Pak ji nějaký dobrák udal a pan prokurátor se rozhodl, že si z ní udělá modelový příklad své moci. A přestože soudce vždy její kauzu smetl se stolu, tak on vyvolával další a další soudy, až ji dohnal k sebevraždě.

Reakce lidí byly různé.

Bylo hodně těch, kteří mne ani nenechali domluvit, a v okamžiku, kdy uslyšeli slovo „konopí“, již mi brali propisku z ruky a podepisovali. Obyčejně mi pak ještě povyprávěli něco o tom, jaké oni sami mají s konopím zkušenosti. Že si z něj dělají mast, která jako jediná jim pomáhá s jejich zdravotním problémem.

Jedna paní mi vyprávěla, že trochu konopí dávala do jídla svému starému otci, který trpěl Parkinsonovou chorobou, protože pak se mu tak moc netřásly ruce, velmi se mu zmírnily stavy naprosté ztuhlosti, a také se mu lépe hovořilo a neměl tak silné stavy deprese. Ten pán již zemřel. Ale zemřel jako člověk a ne jako naprosto odrovnaná troska.

Jiná paní hned volala i svého manžela, aby i on připojil svůj podpis. Podepsal, a ještě k tomu přidal komentář, že zákaz užívání konopí je pěkná hloupost. Ukázalo se, že ten pán je lékař. To mne velmi potěšilo.

Jiný, také velmi seriózně vypadající pán, ke svému podpisu přidal poznámku, že i on si občas vykouří jointa, aby se tak zbavil stresu z práce. A jeho paní  k tomu se šibalským úsměvem přikyvovala. Nevím, jaká je jeho práce nebo jestli sám v něčem podniká, ale na hipíka nevypadal ani vzdáleně. Spíše mi svou vizáží a vystupováním připomínal váženého vysokoškolského profesora. Že se mi velmi milá zdála být i jeho paní, zdůrazňovat nemusím.

A bytů, kde se k podpisu po mém úvodním proslovu sešla hned celá rodina, bylo více.

Úsměvné bylo, když matka hned volala i svého syna s poznámkou, že když sám hulí, tak ať také přispěje k jeho legalizaci.

Byli ale i tací, kteří po celou tu dobu, co jsem jim předkládal své argumenty, jen nehybně stáli, upřeně se na mne dívali, a poté, když jsem skončil, jen vyštěkli něco v tom smyslu, že oni žádné feťáky podporovat nebudou a třískli dveřmi.

I jiní argumentovali tím, že „feťáky nepodporují“, ale pak čekali na mou reakci. Obyčejně jsem se jim snažil říci, že ti, kteří užívají konopí i jen pro svou pohodu, v naprosté většině případů jsou spíše typy přemýšlivé a nemají potřebu dělat kravál, rvát se, převracet popelnice a svým řevem přesvědčovat noční sídliště, že oni jsou mistři světa. Takto se chovají spíše nadměrní uživatelé legálního alkoholu, nebo troubové, kteří aby ukázali, jací jsou „machři“, tak si k jointu dají ještě i pervitin.  Někteří pak svůj podpis připojili. Jiní ale prohlásili, že je to vše jedna verbež a nepodepsali.

Jak se lidé pletou i v hodnocení svých sousedů, jsem se přesvědčil u dalšího bytu. Paní podepsala, ale hned mne také varovala, abych to vedle nezkoušel, protože tam bydlí soudkyně a mohlo by to pro mne špatně dopadnout. To varování ale u mne mělo efekt opačný a já jsem zazvonil.  Otevřela dáma již pokročilejšího věku a dost ostrého pohledu. V hlavě mi hned naskočilo, že paní sousedka asi bude mít pravdu. Přesto jsem svou úvodní řeč ze sebe i tady vysypal. Paní se mi celou dobu velmi pronikavě dívala do očí a pak se zeptala: „A o co se to jedná? O konopí?“ Když jsem přisvědčil, sebrala mi z ruky propisku a se slovy „Dejte to sem. Ten zákon, který zakazuje konopí je hloupý.“, se mi na můj petiční arch podepsala. Rozloučili jsme se, ona za sebou zavřela, a já jsem pak ještě chvíli stál a na ty dveře jsem se jen díval. Pocit, který jsem pak měl u srdce, popsat neumím. Ale byl krásný.

Zvláštní a vůbec ne pěkná byla situace u dveří, kde mi přišla otevřít asi pětatřicetiletá až čtyřicetiletá žena s poněkud vystrašeným pohledem. Se stále stejným výrazem si mne poslechla a pak mi řekla, že se musí nejdříve zeptat. Dveře sice zavřela, ale obzvláště reakce jejího partnera či manžela nebylo možné neslyšet. Slyšel jsem paní, jak mu říká, že u dveří je pán, co shání podpisy pod petici za legalizaci konopí. Reakce byla mnohem hlasitější, a bylo jasné, že ten pán chce, abych ho slyšel: „Pošli ho do hajzlu. Žádné zkur…é feťáky podporovat nebudeme.“ Její nesmělá odpověď byla „Ale to je ten pán, co má nemocnou dceru, pro kterou musí konopí pěstovat.“ Jeho reakce byla nekompromisní: „Tak ať ta k..a zdechne a on ať přestane otravovat. Říkám ti, pošli ho do hajzlu.“

Za chvíli se ty dveře znovu otevřely, a paní s ještě ustrašenějším výrazem než předtím mne požádala, abych se nezlobil, ale že to podepsat nemůže. Omluvil jsem se jí, že jsem obtěžoval. Chudák žena.

Nejsem nijak úchylný a nevyhledávám „lechtivé“ situace. Přesto ale musím popsat případ, který vše špatné napravil a posunul do roviny uvolnění, úsměvu a pohody.

Měl jsem zásadu zvonit maximálně dvakrát. I tady u těchto dveří jsem zazvonil jednou, a po chvíli podruhé. Nic se nedělo a tak jsem chtěl zazvonit na další zvonek. Jenže omylem jsem zmáčkl opět ten stejný. A než jsem to mohl napravit, za dveřmi se ozval šramot. Otevřela mladá žena, zavinutá jen do županu, bosá, a se zvláštním, potutelným úsměvem. Vysvětlil jsem jí, proč jsem přišel, a protože s podepsáním souhlasila, tak jsem jí desky s podpisovým archem a tužkou podal. Držet přivřené dveře, jen kolem těla obtočený, ale nezavázaný župan, a k tomu ještě i desky s podpisovým archem a tužku, nejde. Zcela zákonitě něco musí povolit. Nejdříve se zcela otevřely dveře a mírně se pootevřel župan. S otevřenými dveřmi se otevřel plný výhled do chodbičky, kterou právě z jedné místnosti do druhé přebíhal mladý muž, oblečený pouze do pyžamového, avšak až příliš krátkého, kabátku. Na první pohled bylo zřejmé, při jaké činnosti jsem je vyrušil. Ale nic asi nebylo ztraceno. Dveře v panelácích příliš zvukotěsné nejsou.

O této petici jsem informoval i na svém Face Booku. Byla to taková výzva, aby se přidali i další. Některé reakce byly příznivé, ale byli i tací, kteří okamžitě vyjmenovávali spousty důvodů, proč to dělat nemám, a bylo mi vyčítáno, že to vše povede ještě ke zhoršení současného stavu. Nikdo z těchto kritiků ale nenabídl nic lepšího.

Já si nepamatuji ani jednu jedinou věc, o kterou, pokud by se lidé tvrdě nehlásili, že by jim ji politici sami od sebe dali. A pokud se někdy někde projevila samostatná aktivita politiků, tak to vždy bylo proti prostým lidem.

Tady se přece nejedná jen o pohodáře, kteří si jednou za čas chtějí vykouřit svého jointa. Tady se také jedná o staré a nemocné lidi, kteří konopí potřebují pro své léčení a odstranění neduhů stáří. Tito lidé již většinou sami nemají dost energie a odvahy na to, aby se o svá práva brali sami. Těm musí pomoci ti, kteří ještě v sobě dost odvahy a energie mají.

Možná existuje nějaká jiná metoda, která by byla účinnější. Já ale o žádné takové nevím, a nikdo z těch mých kritiků mi žádnou jinou nenavrhl.

Cannafest, Milion Marihuana March, časopisy a noviny jako je Legalizace, Roots, Soft Secrets a další. To je neustálý tlak na politiky, kteří jen velmi neradi mění stav, díky kterému do jejich kapes a stranických pokladen tečou miliony z farmaceutických firem. A že nemáme naději na úspěch? V sobotu 18. března proběhla sdělovacími prostředky zpráva, že zdravotničtí odborníci navrhují, aby i u nás byl zaveden kanadský systém dostupnosti konopí pro pacienty. Systém, kdy pacient, pokud nemá dost peněz na to, aby si mohl zakoupit konopí v lékárně, si ho bude moci vypěstovat sám. A pokud nemá kde nebo je jeho zdravotní stav natolik špatný, že by to sám nedokázal, tak toto oprávnění může delegovat na další osobu.

Co myslíte? Došel by někdo z odborníků s tímto návrhem, pokud by ten náš tlak na politiky neexistoval?

Za dva měsíce se mně a mým přátelům podařilo tady u nás, v Týně nad Vltavou, sehnat víc jak sedm set podpisů. Je to moc? Nebo málo? Pro to, aby se poslanci museli peticí zabývat, jich potřebujeme tuším dvacet tisíc. Nepřestávejme, prosím. Protože jestli teď polevíme, tak za pár dnů po nějakém návrhu odborníků neštěkne ani pes.