Jsou chvíle, kdy si zoufám. Přesvědčuji, prosím a hádám se s mocnými tohoto státu. Vysvětluji a dokládám jim lékařskými zprávami lékařek specialistek, že mojí dceři skutečně již žádné jiné léky nepomáhají a
že jediné, co drží na uzdě její trápení s průvodními znaky její choroby je léčebné konopí, ke kterému se ale ona dostat nemůže i přes to, že na ně od své lékařky dostává elektronický recept. Nemůže si ho v lékárně vyzvednout, protože naň nemá. A nemá naň proto, protože bezcitní lidé na rozhodujících funkcí se rozhodli, že konopí je jen a jen pro bohaté, a že těm ostatním zabrání v jejich přístupu k této léčivce i za cenu jejich nezměrných utrpení a třeba i za cenu jejich smrti.
Už sedmým rokem se snažím přesvědčit mocné tohoto státu, že situace, kdy staří a nemocní lidé byli díky těmto jejich rozhodnutími zařazeni do kategorie méněcenných je zlá a špatná. Stále častěji se mi stává, že sedím, hledím do jednoho místa a nejsem schopen se soustředit. Nevím, komu bych ještě napsal. Nevím, jak mám ještě argumentovat, protože všechny své argumenty jsem již vypotřeboval. Nevím, co mám ještě udělat. Nevím, jak mám popsat, co se ve mně děje a co cítím.
Dnes mi přišlo nové číslo časopisu LEGALIZACE. A tam jsem na straně 63 zjistil, že ty mé pocity již vyjádřil pan William Shakespeare ve svém sonetu 66.
Já nejsem básník a nikdy bych to nevyjádřil lépe. Dovolte mi tedy prosím, abych si jej vypůjčil a abych jej věnoval své dceři a své ženě.
Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid,
jen nevidět, jak žebrá poctivec,
jak pýchou dme se pouhý parazit,
jak pokřiví se každá čistá věc,
jak trapně září pozlátko všech poct,
jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč,
jak sprostota se sápe na slušnost,
jak blbost na schopné si bere bič,
jak umění je pořád služkou mocných,
jak hloupost zpupně chytrým poroučí,
jak prostá pravda je všem prostě pro smích,
jak zlo se dobru chechtá do očí.
Znaven tím vším, já umřel bych tak rád,
Jen nemuset tu tebe zanechat.
