Před pár týdny jsem seděl u počítače a marně jsem přemýšlel o tom, komu bych ještě napsal. Koho se ještě pokusit přimět k tomu, aby se zamyslel nad tou naprosto nenormální situací,
kdy je nemocným a starým lidem odpírána léčba prostředkem, který dle izraelského výzkumu léčí 98% lidí postižených takovými chorobami jako je Alzheimerova nemoc, Parkinsonova nemoc, astma, rakovina žaludku, střev, močového měchýře a dalších a dalších, či který naprosto spolehlivě a bez zlých vedlejších účinků mírní symptomy, na příklad takové nemoci, jakou již třiadvacet let trpí moje dcera Martina, to je progresivní formou roztroušené sklerózy.
Napsal jsem již všem, jichž se problematika nemocí a utrpení těch nejbezmocnějších z bezmocných týká. A nebylo to k ničemu. Všichni sice mají plná ústa pochopení, ale to je vše.
Seděl jsem a tupě hleděl na monitor počítače, a ani jsem vlastně neviděl, co tam je. Teprve později, když jsem to již chtěl zabalit a přemýšlel jsem, že se vnutím ke kamarádovi, o kterém vím, že si přivezl z Moravy dobré víno, jsem si uvědomil, že z toho monitoru se na mne dívá fotografie docela pěkně naštvaného ministra financí této podivné země. Opět se do něj naváželi šmejdi, kteří tuto zem málem přivedli k bankrotu, a on je opět, dle výrazu v jeho tváři, posílal „někam“.
Babiš. Tomu jsem ještě nepsal. Jenže co má ministr financí společného se zdravotnictvím, sociální politikou a s dodržováním práv starých a nemocných? Proč by se zrovna on chtěl nějak naším problémem zabývat?
Skutečně jsem to chtěl zabalit. Potřeboval jsem „přehodit výhybku“ a myslet na něco jiného, protože jsem měl dojem, že mne jinak ten vztek nad vlastní bezmocností zadusí.
Jenže ten jeho naštvaný výraz v obličeji mne fascinoval. A tak jsem si řekl, že to zkusím. Buď mi ani on, ani nikdo z jeho lidí vůbec neodpoví, nebo opět dostanu odpověď typu „Ano, my vás chápeme. My s vámi cítíme. A určitě se jednou i tímto problémem budeme zabývat. Ale teď ne. Teď to nejde. Je to neprůchozí.“
Za pár dnů mi zavolala jeho asistentka. Chtěla vědět něco blíž k tomu, o čem jsem s panem Babišem chtěl hovořit. Povídali jsme si asi deset minut a pak mi řekla, že to určitě panu Babišovi předloží a že se mi pak ozve. Nevěřil jsem jí. Ale pro jistotu jsem si opět vytiskl materiály, které jsem až dosud posílal politikům a státním úředníkům. Genezi vývoje dceřiny nemoci, dvě lékařské zprávy odborných lékařek z oboru neurologie, kde se píše, že Martině skutečně již žádné léky nepomáhají, popis situace okolo léčebného konopí ve světě, a můj návrh jejího řešení v Česku.
Za pár dnů mi to již známé číslo zvonilo znovu. „Pan Babiš bude 25. a 26. března odpočívat se svou rodinou na Čapím hnízdě. Pokud se s ním ještě stále chcete setkat, tak vás 26. března v 11 hodin dopoledne přijme. Přijedete?“
Byli jsme tam již v deset. Ohlásili jsme se a bylo nám řečeno, že pan Babiš má ještě jednání s jinými lidmi a že skutečně se s námi nemůže setkat dřív, než v těch jedenáct. To ostatně bylo i vidět. Do vedlejší místnosti byly otevřené dveře, a tam naproti sobě seděl pan Babiš s nějakým pánem. Mezi nimi ležela na stole spousta papírů, které pan Babiš stále přehazoval a dělal si poznámky. Moc příjemně se netvářil.
Nechtěli jsme tam čekat jako v čekárně u zubaře, a tak jsme se s paní recepční domluvili, že si půjdeme prohlédnout areál Čapího hnízda a pak že přijdeme.
Areál je to krásný. Ale počasí nám moc nepřálo. Sluníčko sice svítilo, ale ten vítr foukal snad odněkud ze Sibiře. Vydrželi jsme to ani ne půl hodiny a museli jsme se vrátit. Asi jsme vypadali pěkně promrzlí, protože během chviličky přiběhl další člen tamního personálu, jestli bychom nechtěli čaj. Byl výborný. Zázvorový s medem.
V jedenáct jsme byli uvedeni k panu Babišovi. Seděl na tom samém místě, jako předtím, a ještě stále probíral ty papíry a psal si poznámky. Sympatické bylo, že ty poznámky byly naprosto chaotické. Jedna přes druhou a samá čára od jedné k druhé. Tak to je i u mne a žena mi za to neustále nadává.
Podal si s námi ruku a pak dál čmáral. Jen zabručel „Tak co máte?“ Napadlo mne, že to naše setkání nebude trvat ani tu čtvrthodinku. Ale položil jsem všechny své papíry na stůl a začal jsem povídat. Začal jsem tím, jak Martina žila, než se u ní RS projevila. Co to pak s ní postupně udělalo a jak rychle se dostala na invalidní vozík. Kdo ji léčil a s jakým efektem. A co to s ní udělalo, když léky přestaly účinkovat. Z počátku pořád psal a bylo to dost nepříjemné. Ani jsem nevěděl, jestli mne nějak vnímá. Po chvilce ale psát přestal a jen se mi díval do očí. Když jsem mu řekl, jak na naše žádosti o pomoc reagovali pánové z VZP a ze SÚKL, tak jen zavrčel „To myslíte vážně?“ Pak si vzal čistý papír a začal se mne vyptávat. Co to je za nemoc? Jak se projevuje? Dá se vyléčit? Kolik lidí takou nemocí v Česku trpí? Kolik z nich je v takovém stavu, jako naše dcera? Na koho jsem se již obrátil a s jakým efektem? Proč to neřeší VZP? Proč SÚKL vydal předpisy, které brání pacientům v přístupu k léčebnému konopí, když ho poslanci za léčivou látku uznali? Jak na dceru působí konopí? Jaké má na ni vedlejší účinky? Kolik ho potřebuje a kolik by ji to stálo v lékárně?
Otázka šla jedna za druhou a papír se plnil. Pak jsem mu ukázal dopis od JUDr. Pavla Rychetského, předsedy Ústavního soudu České Republiky. Dopis na hlavičkovém papíru Ústavního soudu, ve kterém píše o tom, že i on má syna, který trpí touto nemocí, že i jemu již dávno neúčinkují syntetické léky, a tak že i on musí ….. (Vnímaví si domyslí.) Pan Babiš na ten dopis zíral naprosto nevěřícně. Pak se podíval na nás, a znovu do dopisu. Něco si bručel a jen kroutil hlavou. Nevím, jestli jsem slyšel dobře, ale zdálo se mi, že říká, „Pro Krista Pána kde to žijeme?“
Říkal jsem mu, že je mi jasné, že on teď, před letošními volbami, se nemůže v této věci angažovat, protože takoví lidé, jako je pan Kalousek nebo pan Fiala by z něj hned udělali podporovatele drogové scény, a že je mi taky jasné, že tady, v Česku je až příliš mnoho lidí, kteří by mu na to skočili, a to by mohlo velmi ublížit jeho pozici v těch volbách. Ale byl bych velmi rád, kdyby to mohl vést v patrnosti, a pokud vyhraje volby …. Ani mne nenechal domluvit. Jenom mávl rukou, jako by zaháněl obtížný hmyz a jen zavrčel „Ja se nebojím. A s týmto se handrkovat nedá.“
Naše setkání trvalo hodinu. Všechny papíry si opět shrnul na jednu hromadu a řekl nám, že s tím musí něco udělat, a že se do toho pustí. Pak nám ještě něco popovídal o Čapím hnízdě, jaké s tím má starosti a jak se do něj naváží kde jaký pitomec, za kterým není vidět ani kousek práce a který dokáže jen žvanit. Doporučil nám, kam se tam ještě můžeme podívat, vyfotili jsme se spolu a pak jsme se rozloučili.
Ani teď jsem ještě nevěřil, že by se v dohledné době mohlo něco dít. I on má určitě své poradce, a já si nedovedu představit poradce, který by mu radil, aby se před volbami začal zaobírat něčím takovým, jako je konopí, i když léčebné.
Toto se událo 26. března. Ještě ten večer se pan Babiš k tomuto problému vyjádřil veřejně. Sám jsem to nikde nenašel, ale upozornil mne na to kamarád.
Tři dny nato zveřejnil na svém FB tento článek:
https://www.facebook.com/AndrejBabis/posts/953675594769085?pnref=story
Další dny si domluvil schůzku s ministrem zdravotnictví Ludvíkem a opět probírali problematiku dostupnosti léčebného konopí.
Pak jsem o svém setkání s panem Babišem napsal článek na svůj FB i já, a zveřejnil jsem tam i naši společnou fotku. Z některých reakcí, které pak následovaly, mi naskakovala husí kůže.
Telefonáty, emaily a reakce na FB.
Dověděl jsem se, jak jsem Babišovi naletěl a že tímto mu jen pomáhám v jeho volební kampani.
Další se pohoršil nad tím, že jsem se vůbec setkal „s tím skurv…. STBáckým šmejdem“.
Jedna paní mi napsala, že doposud sdílela moje články, ale po tomto že už to neudělá.
Pan Václav Jandura na Babišův FB napsal: „Vážený pane inženýre. Nehledě na morální úpadek vaší kampaně, toto není žádná novinka. Levicové strany vyvíjí tento tlak již po mnoho let, a krýt vaše politické ambice za postižené občany je už pád na úplné morální dno. Gratuluji.“
Další tvrdí, že základ k legalizaci léčebného konopí položil bývalý ministr zdravotnictví Heger.
A jiná paní se v dlouhém emailu rozohnila nad tím, jak vůbec mohu někomu takovému, jak je Babiš, věřit.
Omlouvám se, ale musím zopakovat ještě jednou to, co jsem již napsal mnohokrát:
Víc jak šest let jsem kontaktoval všechny politiky v tomto státě s prosbou o pomoc v našem a podobných případech. Opakovaně jsem kontaktoval ombudsmanku Šabatovou. Kontaktoval jsem soudce Krajského soudu v Českých Budějovicích, předsedu Nejvyššího soudu, předsedu Nejvyššího správního soudu a několik soudců Ústavního soudu. Dále Helsinský výbor, Ligu lidských práv a několik dobrovolných organizací, zabývajících se porušováním lidských práv. A také vedení SÚKL a VZP. Kontaktoval jsem Vysokého komisaře pro lidská práva při EU, Vysokého komisaře pro lidská práva při OSN, Ombudsmana pro lidská práva při EU a našeho soudce u Mezinárodního soudu pro lidská práva ve Štrasburku.
Z těch stovek lidí, kteří všichni se ohánějí lidskými právy, mi pomoc nabídli jen:
- Tehdejší předsedkyně Sněmovny ing. Miroslava Němcová, která pak skutečně prosadila jednání o léčebném konopí.
- Senátor za ODS ing. Jiří Jirsa, který mne dovezl do Senátu, abych se mohl setkat se členy Zdravotního výboru.
- Senátorka MUDr. Milada Emmerová CSc., která prohlásila, že zákon, který zařazuje konopí mezi zakázané látky, je paskvil.
- Liga lidských práv nám domluvila advokáta, který za nás zdarma jednal s VZP. V současné době to jednání přerušil, protože nevedlo naprosto nikam, a podal na VZP žalobu ke Správnímu soudu. Všichni ostatní se na nás vykašlali a utrpení mojí dcery a ostatních starých a nemocných lidí pro ně bylo přijatelnější, než pomoc v prosazení skutečné dostupnosti léčebného konopí.
Mezi tím se o našem případu a o přístupu českého státu k tomuto případu psalo mimo jiné i ve Španělsku, Velké Británii, na Slovensku a v USA. Ve velké Británii dokonce založili náš fanklub.
Tehdejší ministr zdravotnictví Heger ze své pozice udělal vše, co jen mohl, jen aby ke změně stavu k lepšímu nedošlo. A pokud se jedná o ty aktivity levicových stran? Žádné nebyly. Psal jsem Sobotkovi, neodpověděl. Psal jsem Hegerovi, že bych se s ním chtěl setkat. Odmítl. Psal jsem poslankyni Evropského Parlamentu, která vzešla z ČSSD. Neodpověděla. A tak bych mohl pokračovat dál a dál.
Tak jsem kontaktoval pana Babiše, a co se dělo, jsem již popsal výše.
Komu mám věřit? Těm, kteří si nás mezi sebou přehazovali jako horký brambor? Nebo na nás nereagovali vůbec? Či mi dokonce vyhrožovali vězením, jestli s tím nepřestanu? Nebo mám raději věřit někomu, kdo se na nás skutečně mohl vykašlat, protože toto nemá ve své gesci, ale který nás skutečně přijal, skutečně tento problém s námi probíral, skutečně se zajímal o osudy lidí, jako je Martina, a skutečně se za nás veřejně postavil proti tomu hnusnému a nelidskému systému, který tady udržují lidé tipu Sobotky, Fialy a Kalouska?
Kdysi se mne jedna poslankyně za KDU-ČSL velmi pohrdlivě zeptala, jestli je pravda, že jsem „dolízal dokonce i u šéfa komunistů Filipa, protože to ona by nikdy neudělala“.
O panu Babišovi se toho napsalo hodně. A jen málo z toho bylo pěkného. Přesto mu věří stále víc a víc lidí. Proč asi? Možná jsou to lidé, kteří uvažují stejně, jako já:
„Komu budu věřit? Kalouskovi, Fialovi a Sobotkovi, kteří se kydáním špíny na Babiše snaží zakrýt vlastní nepravosti? Nebo raději lidem, jako byla paní Věra Čáslavská, nebo jakými jsou profesor Pavel Kolář a další, kterých si i já velmi vážím, a kteří o panu Babišovi hovoří jen pěkně?
Každý máme svou hlavu a svůj způsob uvažování. Já jsem si vybral variantu dvě.
