Předvelikonoční příběh bez konopí (?)
Strojíme stromeček, sháníme kapra, pečeme cukroví, barvíme vajíčka, pleteme pomlázku, přejídáme se dobrotami, navštěvujeme přátele, popíjíme dobrý mok… Vynechal jsem něco?
No samozřejmě, že vynechal.
Každý rok totiž před svátky, jako jsou Vánoce a Velikonoce, propuká v rodinách zemí Česka šílenství zvané generální úklid. Ne jinak je to i u nás.
Manželka již dopředu inzeruje, že si musím udělat pořádek na svém stole. Tedy ona mne k tomu nutí průběžně celý rok. Ale tomu se mi celkem dobře daří unikat tím, že tvrdím, že si ten neviditelný prach, o kterém ona ale tvrdí, že jsou ho tam tuny, utřu sám. Jen musí chvíli vydržet, abych dopsal to, co mám zrovna rozepsané.
Tedy řekl jsem, že se mi daří tomu unikat, ale ono to není až tak pravda. Po určité době se mi prostě objeví za zády s utěrkou, a já pak musím opatrně posouvat jeden papírek se svými poznámkami po druhém, aby ona pod ním mohla utřít něco, co já tam vůbec nevidím. Při tom si musím vyslechnout litanie o tom, že takový nepořádek, jaký mám na svém stole já, hned tak někdo vytvořit nedokáže.
Jaký nepořádek? Já se v tom rozmístění (přiznávám, že pro jiné možná chaotickém) vyznám, a potřebuji jej takový. A že jsou tam i jen poškrtané a zmuchlané papíry? No a co? Mně tam nevadí. Co kdybych se i do nich někdy potřeboval podívat?
Před Velikonocemi a před Vánocemi je to ale jiné. Z hlasu mé ženy se vytratí i ten poslední zbyteček tolerance a pochopení, a já tam slyším jen a jen nesmlouvavý rozkaz. Nevím sice, co by následovalo, pokud bych jej nerespektoval, ale zkoušet to nemíním.
Se slzou v oku shrnu všechny ty papíry, papírky a papírečky na jednu hromadu, pak je opatrně vezmu do své náruče a smutně koukám, jak manželka nejdříve prachovkou a pak ještě jiným hadrem a nějakým podivným přípravkem můj stůl dře a dře.
Je fakt, že deska mého stolu pak již není matná, ale je světlejší a dokonce i zářivá. Jenže co je to platné, když všechny ty své tak důležité papíry již na ni položit nesmím. Se staženým hrdlem si je tedy rozložím na lavici v chodbě a začnu je přebírat. Prakticky nenacházím žádný, který by měl skončit v kontejneru. Nakonec to vzdávám. Bokem odkládám jeden list papíru velikosti A4 a dva menší, a vše ostatní házím do krabice určené ke shromažďování papírového odpadu. Pak se vracím ke svému stolu a jen trnu, co nepostradatelného v nejbližších hodinách a dnech budu postrádat.
Nevím, jak je to možné, ale doposud se to nestalo. Že by ženy měly nějaký šestý smysl na odpad?
Tím ale mé předsváteční úkoly nekončí. Ještě zbývají okna a podlahy.
K umývání oken svou ženu pouštět nechci a nepustím. Před mnoha lety jsem byl svědkem příhody, kdy paní, která stála na parapetu a myla okno, náhle uklouzla a vypadla ven. Bylo to sice jen okno přízemní, a možná, vzhledem k tomu, že se té paní nic nestalo a při tom pádu na sebe strhla i kbelík s vodou, se to dalo považovat i za komické. Ale přesto. Co se stalo v přízemí, může se zrovna tak stát i v patře. A tak okna jsem zařadil do své gesce. Je ale zajímavé, jak se i věci, které jsme dělali dříve naprosto bez jakýchkoliv obav, mohou pomalu, ale jistě, stávat věcmi nesnadnými. Já jsem se kdysi zúčastnil na stavbě několika elektráren. A chodit ve výšce sedmdesát metrů po deset centimetrů širokých traverzách montované konstrukce mi nedělalo potíže. Naopak, bavilo mne to. Dnes, když stojím na parapetech našich oken si již tak jistý nejsem. Občas prostě pocítím takové nepříjemné zašimrání v podbřišku a to se pak raději chytnu ještě pevněji. To zašimrání v podbřišku si totiž pamatuji ještě z těch dávných dob mé účasti na stavbách. Tehdy se stavěla elektrárna v Dětmarovicích. My, čerstvě přijatí kmenoví zaměstnanci této budoucí elektrárny, jsme byli automaticky zařazováni k Hutním montážím Ostrava, které stavbu prováděly. Byl to dobrý zvyk. Protože tak jsme vlastně tu obrovskou stavbu a její zařízení poznali do posledního šroubečku a nic nás pak, při jejím provoze, nemohlo překvapit. Tehdy již byla provedena hlavní konstrukce kotle, a jeřáby, umístěné v nejvyšších místech hlavní konstrukce elektrárny, jejím vnitřkem tahaly bloky kotlových trubek, ze kterých se pak vlastně svařovaly stěny těchto kotlů.
Těm jeřábům se říkalo Supky. Jezdily po provizorních kolejkách a měly jeden nedostatek. Jeřábník v Supce neviděl do prostoru kotle, a tak nevěděl, jestli může či nemůže popojet, zvedat, spouštět, atd. K tomu vždy potřeboval někoho, kdo stál uprostřed konstrukce stropu elektrárny a ukazoval mu. Asi bych měl dodat, že to bylo ve výšce sedmdesát metrů a vnitřní prostory rozestavěného kotle měly rozměr dvanáct krát dvacet pět metrů, a že toto se odehrávalo v dost kruté zimě, takže jsem byl oblečený do teplého prádla, montérek a vatovaných kalhot a kabátu.
Tehdy navádění jeřábníka připadlo na mne. Tak jsem vyrazil. Po jednotlivých traverzách jsem se postupně dostával do středu prostoru, kde bych měl nejlepší výhled na vagony tam dole na nule, a na dalšího kolegu, který signalizoval zespod. V jednom místě ležela přes traverzy asi třímetrová a třicet centimetrů široká fošnana. Když si máte vybrat, jestli v té výšce půjdete po deseticentimetrové traverze nebo třiceticentimetrové fošně, výběr je jasný. Automaticky jsem šlápl na tu fošnu a to jsem neměl dělat. Ona byla troch zkroucená do vrtule, a ještě k tomu byl pod ní led. Sotva jsem na ni došlápl, fošna ujela po ledu a hasila si to dolů. Bohužel já také. Vše bylo jako hodně zpomalený film. Tělo se mi naklánělo do prázdného prostoru, pravá noha již byla ve vzduchu také, a jen levá se ještě opírala o traverzu, na které jsem před tím stál. Co se vlastně dělo dál, až tak přesně nevím. Moje tělo ale patrně došlo k názoru, že rozplácnout se tam dole o vagon se železnými trubkami je blbost a tak zareagovalo samo. Levá noha se odrazila od té traverzy takovou silou, že mé tělo ten bezmála tři metry široký prostor přeletělo jako dělová koule. Pak zareagovaly ruce, které tu druhou traverzu objaly jako tu nejvzácnější milenku. Visel jsem tam jako obrácený netopýr. Pak znovu zareagovalo tělo. Jednu nohu přehodilo přes tu traverzu a pak se vytáhlo za ní. Seděl jsem tam jako přibitý a nebyl jsem schopen pohybu. Problém ovšem také byl, že jsem nemohl otevřít ruce. Svíraly tu traverzu, byly úplně bílé a prsty se odmítaly otevřít. Až po chvíli jsem zaregistroval, že na mne pořád někdo volá. Byl to ten jeřábník, který to vše viděl z kabiny. Ptal se, jak mi má pomoci. To kdybych věděl. Seděl jsem tam skoro půl hodiny. Až mi i přes ty vaťáky začal mrznout zadek, tak jsem se začal vzpamatovávat. Pěkně po zadku jsem se po té traverze došoupal až k hlavnímu trámu, a tam už mi jeřábník pomohl vstát a dostat se na pevný povrch. Jen jsem ho požádal, aby mne nějak omluvil, ale že si beru volno. Druhý den již bylo vše v pořádku a dělal jsem vše, jako dřív. Na fošny na konstrukci jsem již ale nešlapal.
Dnes pak na mne padla ještě ta má poslední povinnost. Manželka vše povysávala a povytírala, a na mne zůstalo přetřít podlahy tekutou leštěnkou, a to pěkně na kolenou a ručně. Práce, kterou jsem dříve měl hotovu za půl hodiny a ani jsem o tom nevěděl, je poslední roky stále víc a víc nepříjemná. Přesto, že si pod kolena dám vrstvu hader, kolena bolí jako čert. A vůbec nejlepší je, když se kolenní jablko rozhodne, že jeho poloha v klečícím koleně není ta pravá, a „zvrtne“ se do polohy pro něj lepší. Je to stejné, jako by mne do něj někdo střelil pětačtyřicítkou.
Ale už je vše hotové. S tou podlahou jsem skončil před hodinou. Žena vše ostatní dala do stavu pěkně koukatelného, a když půjde vše dobře, tak já se zítra možná zase budu na ty Velikonoce těšit. Pro jistotu se ale večer podívám, jestli tady po dceři nezůstal nějaký zapomenutý joint.
A pokud se někdo rozhodne, že si přeci jen v tom předvelikonočním shonu toto mé povídání přečte, tak mu přeji moc pěkné Velikonoce.
Zdeněk Majzlík
Otevřený dopis předsedovi České pirátské strany a předsedovi KDÚ-ČSL
Pane Ivane Bartoši a pane Marku Výborný. Včera, tedy 14. února 2024, jsem si v TV poslechl vaše vyjádření k zatím nepravomocnému osvobozujícímu rozsudku nad panem Andrejem Babišem v kauze „Čapí hnízdo“.
Zdeněk Majzlík
Spěje Česko k selektivní totalitě?
Možná se Vám zdá titulek tohoto mého článku, kde spojuji totalitarizmus se selekcí, tedy možností výběru, jako nesmyslný. V totalitním systému žádná možnost výběru není.
Zdeněk Majzlík
Volební kampaň i nový prezident s pachutí.
Máme po volbách. Zvolili jsme si nového prezidenta. A přestože se nedomnívám, že by Česká republika byla republikou banánovou, většina obyvatel naší země je patrně jiného názoru. A tak nevolili politika, ale generála.
Zdeněk Majzlík
Dopis rodině, přátelům a všem ostatním.
Vážená rodino, vážení přátelé, vážení všichni ti, se kterými jsem kdy vešel ve styk prostřednictvím emailu. Je možné, že z mnohých z Vás se po přečtení tohoto mého emailu, vzhledem k podivné době s podivnými zvyky, ve které žijeme
Zdeněk Majzlík
Když nová doba začne až příliš připomínat tu starou novou dobu.
Dnes dopoledne mi volal přítel. A byl docela vytočený. Jednoho svého příbuzného má v hustopečském hospici, honosícím se názvem „Domácí hospic Girasole“. a právě si na Novinky.cz přečetl článek:
Zdeněk Majzlík
Přání oslavenci, a nejen jemu, k narozeninám.
Dnes má pan Babiš narozeniny. Je mu 68 let. A protože si tohoto podnikatele, politika, a hlavně člověka velmi vážím, poslal jsem mu toto přání:
Zdeněk Majzlík
OTEVŘENÝ DOPIS (NEJEN) NOVINÁŘSKÉ OBCI
Je to již více jak 30 let, co v naší zemi padl totalitní komunistický režim. Po celou tuto dobu je nám, obyvatelům této země, Vámi, redaktory a novináři této země, dáváno najevo, že Vy jste jiní,
Zdeněk Majzlík
Mé nové a naprosto ekologické vozidlo pro případ nouze.
Stále čtu v novinách, a poslouchám v rádii i v televizi, jak hrozná doba se na nás valí. Nebude plyn, ropa, nafta ani benzín. Zastaví se veškerá doprava.
Zdeněk Majzlík
Mé znechucení z dění na Ukrajině.
Jsem velmi znechucený z toho, co se v současné době děje na Ukrajině. Skutečně jsem se domníval, že taková svinstva, jaká tam předvádí ta Putinovská soldateska, se již Evropě dít nemohou.
Zdeněk Majzlík
Otevřený dopis ambasádě Ruské federace k situaci na Ukrajině.
Napsal jsem, poslal a zveřejnil otevřený dopis vedoucím činitelům EU, všem představitelům států, kteří jsou členy EU, a také představitelům všech států sdružených do paktu NATO,
Zdeněk Majzlík
Mé protiruské aktivity.
Včera jsem nejvyšším představitelům EU, nejvyšším představitelům jednotlivých států EU a nejvyšším představitelům států začleněných do NATO poslal přes jejich ambasády tento otevřený dopis:
Zdeněk Majzlík
Vladimir Vladimirovič Putin a západní civilizovaný svět.
Denně se v televizi díváme na to, jak ruské zločinecké hordy, které si říkají Ruská Armáda, ničí celé čtvrti měst a celá města bez ohledu na to, že zároveň vraždí civilní obyvatele v nich.
Zdeněk Majzlík
Ukrajina únor 2022, Vladimir Vladimirovič Putin a mé prozření.
Vždy jsem marně přemýšlel o tom, jak se mohlo stát, že se ve své naprosté většině tak vzdělaný národ, jakým Němci bezesporu v 30. letech 20. století byli,
Zdeněk Majzlík
Jen krátké zamyšlení nad inteligencí a tupostí, a hrdinstvím a zbabělostí.
Každý národ má ve svých řadách inteligenty i tupce, hrdiny i zbabělce. Inteligenti a hrdinové se shromažďují a vyjadřují svůj protest proti špatnostem obyčejně tehdy, kdy to moc, proti které protestují, zakazuje,
Zdeněk Majzlík
Přednáška o konopí s incidentem.
Před dvěma dny, 18. října 2021 v 17 hodin, jsem měl přednášku o konopí v Městské knihovně v Písku. Ale než se dostanu k samotnému průběhu a výsledku přednášky, musím zmínit jinou věc.
Zdeněk Majzlík
Quo vadis Bohemica justitia?
Dne 5. října 2021 v osm hodin a třicet minut byla v soudní síni bruntálského okresního soudu započata nová cesta naší justice. V Bruntále byl zahájen soud s vydavatelem a šéfredaktorem velmi populárního magazínu LEGALIZACE,
Zdeněk Majzlík
Očkování ano či ne? V čem je problém?
V prosinci 2019 vypukla pandemie Covid 19. Dodnes není jasné, jestli příčinou jejího vzniku byli netopýři, nedbalost biochemiků z laboratoří v čínském Wu-chanu, nebo testovací záměr čínských pohlavárů.
Zdeněk Majzlík
Omluva čtenářům mého blogu a facebooku.
Ne nadarmo se říká, že než člověk cokoliv vypustí z úst či pera, měl by nad tím aspoň chvíli přemýšlet.
Zdeněk Majzlík
Přichází z Izraele druhý zázrak?
Jsou situace, kdy se i nevěřící modlí za to, aby se stal zázrak. Když vám jede vaše dítě na dovolenou k moři a jejich autobus skončí mimo dálnici na střeše, nebo
Zdeněk Majzlík
Otevřený dopis prezidentu České Policie genmjr. Mgr. Janu Švejdarovi.
(Tímto Otevřeným dopisem reaguji na velmi špatnou práci policie v případu podvodníka, který se nás pokusil okrást o velmi vysoké částky peněz. O případu jsem zde již psal.)
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 179
- Celková karma 42,00
- Průměrná čtenost 2060x