Konopí, přednáška ve škole a Lidice.

Někdy koncem ledna tohoto roku se na mne obrátil pan Jakub Václavovič, že četl nějaké moje články o problematice konopí v naší rodině, a jestli bych byl ochoten udělat o tom přednášku v jejich škole.

Ta škola je v Buštěhradu a má zvláštní název. Jmenuje se Základní škola Donum Felix.

Ten název je latinsky a znamená „Šťastný dar“. Zajímavé bylo i povídání pana Václavoviče o přístupu vyučujících k žákům, o způsobu vedení vyučování, a také o tom, že sami žáci se účastní i na řízení chodu školy.

Moje zvědavost zvítězila nad vzdáleností a tak jsme se dohodli. Oni mi zaplatí benzín a já s manželkou tam přijedeme. Později jsme pak domluvili i termín přednášky na 16. května.

Samozřejmě jsem se snažil o této škole předem něco zjistit. Už kvůli tomu názvu. Na FB mají své stránky, a tak to nebyl problém. A bylo to zajímavé čtení.

Hned v začátku mají napsáno, že:

„Jsme demokratická a svobodná škola, jejímiž hlavními východisky jsou důvěra k vnitřnímu směřování dítěte a důraz na učení založeném na vnitřní motivaci.“

Je fakt, že mám dost roků, takže ze školy jsem odešel již velmi dávno. A za mne se ve škole o nějaké demokracii nemohlo mluvit ani vzdáleně. Jenže ani od svých přátel, kteří ještě mají dítka školou povinná, jsem něco takového neslyšel.

Také tam mají napsánu úvahu o tom, co potřebují ke štěstí:

„Myslíme si, že potřebujeme objevovat, chápat a prožívat, kdo jsme, co chceme a kam směřujeme“.

A dále:
„Naše škola podporuje děti tak, aby mohly samy nacházet odpovědi na tyto a další otázky.

“ Naší misí je absolvent, který:
• má zdravou sebeúctu, zná své přednosti i nedostatky
• vyjadřuje své názory a postoje, nebojí se dělat rozhodnutí a přijímat jejich důsledky
• rozumí sobě i druhým, navazuje a rozvíjí vztahy opřené o vzájemný respekt
• objevuje a rozvíjí své talenty
• přemýšlí, vytváří si vlastní koncepty a zaujímá poučený postoj k okolnímu světu
• je schopný vymýšlet nové věci, přemýšlet nad nimi kriticky, umí aplikovat nabyté znalosti i mimo kontext, ve kterém se je učil“

Musím se přiznat, že jsem na ty jejich stránky koukal, a nějak jsem si to v reálu představit nedokázal. Já si pamatuji základní školu, jako jedno veliké MUSÍŠ. Muselo se vše. A když nějaké „musíš“ nebylo splněno, následoval trest v podobě výprasku rákoskou, což u mne bývalo pravidlem, špatné známky nebo sáhodlouhé poznámky. U pozdějších generací z toho vypadla jen ta rákoska. A tady se najednou hovoří něco o demokracii. Ale demokracie, to je přece diskuse. Rozumná diskuse bez emocí. S přemýšlením o názoru toho druhého. S ústupky ze svých pozic, pokud je nedokáži rozumně argumenty obhájit. A to oboustranně. Jak to může fungovat na základní škole? Pár přednášek jsem již na školách měl. Celkem proběhly dobře, a i žáci pak vyjádřili svou spokojenost. Že by se ale následně rozvinulo něco, co by se dalo nazvat diskusí, to se nestalo. Spíše jsem na těch dětech viděl určitou obavu z toho, co by se mohlo dít, kdyby se nějak více vyptávali, nebo kdyby přišli se svými zkušenostmi. Ostatně podivnou atmosféru již při mé první školní přednášce podtrhoval fakt, že v půli této přednášky do naší třídy vešel ředitel školy s policistou a vyvedli z ní jednoho drobného žáčka.

Jak jsem se následně dověděl tak proto, že dodával svým spolužákům konopí.

16. května byl krásný den. Do Buštěhradu jsme dojeli před desátou hodinou. Školu Donum Felix jsme nejdříve nemohli najít. Ale s pomocí místních se nám to povedlo. Nesídlí v žádné honosné budově. Jedná se vlastně o rodinný patrový dům s dvorkem a zahrádkou. A bylo tam docela živo. Vůbec mi to nepřipomínalo školu mého dětství a dokonce ani Základní školu mé dcery, s některými rysy vojenského drilu.

Tady, jak jsem se dověděl, mohou děti ovlivnit i to, co, kdy a s kým se budou učit. A ku podivu, dětem i dospělým to vyhovuje. Všichni jsou v pohodě, a děti žádné mezery ve vzdělání nemají. A úžasné je také to, že na místo šikany starších vůči těm mladším, menším či slabším, jsem tam zaznamenal to, že starší svým mladším kolegům pomáhají.

Často také jezdí na poznávací výlety, a tím se učí přímému kontaktu s realitou.

V deset hodin jsme začali, a předpokládal jsem, že celá přednáška bude trvat maximálně jeden a půl hodiny. Jenže to bychom museli být ve škole, jak si ji pamatuji ze svých předchozích přednášek. A to jsme nebyli. Děti reagovaly na každou změnu obrázku z promítače a na každé uvedené podtéma. Každou chvíli padla nějaká otázka. Ty děti měli o zadané téma zájem, a také jej projevovaly. Nebály se ptát. Nebáli se diskutovat. Nebáli se dávat k dobru případy, o kterých někde četli nebo se je někde a nějak dověděli. A to všichni. Od páťáka až po deváťáka.

Já se děti ve svých přednáškách strašit nesnažím. Nevyprávím jim nesmysly o tom, že konopí otevírá brány k tvrdým drogám, či o tom, jak je jeho užívání až fatálně nebezpečné pro jejich zdraví, jak to rádi v TV prezentují naši ministři zdravotnictví či šéf protidrogové centrály. Také jim ale říkám, že užívání konopí v období dozrávání lidského mozku, tedy právě v období docházky do škol, zrovna rozumným počinem není. Konopí totiž velmi perfektně blokuje krátkodobou paměť. A to je pro žáky a studenty velmi nepříjemná záležitost. Otevřeně ve své přednášce konstatuji, že pokud oni budou chtít vyzkoušet jointa, tak jim v tom nikdo nemá šanci zabránit, stejně jak nikdo neměl šanci zabránit mně v jejich věku vyzkoušet cigaretu či slivovici. Je jen a jen na nich, jestli chtějí studovat a dostudovat bez problémů, nebo jestli si ke svému studiu sami budou problémy vytvářet. A jako paralelu říkám, že podle mne studenti jsou jako běžci na dlouhé trati. Všichni mají stejný cíl, který je i pro všechny z nich stejně vzdálený. A záleží jen na nich, jestli se k tomu cíli chtějí dostat v klidu a pohodě na perfektně připraveném běžeckém oválu, nebo si to chtějí zkomplikovat během přes rokliny a bažiny, a ještě sami sobě házet klacky pod nohy.  Obyčejně pak dodávám, že na tomto světě je pouze jeden jediný člověk, kdo o jejich dalším životě a jeho kvalitě rozhodne. A není to ani nikdo z jejich rodičů, ani nikdo z jejich učitelů. A již vůbec to nejsou nějací politici či policisté. Toho člověka znají a každý den se s ním setkávají. Oni se dívají na něj a on zase na ně. Je to každé ráno, když si čistí zuby a zkulturňují svůj vlasový porost. V tu dobu se na ně ten člověk dívá z jejich vlastního zrcadla.

Přednáška trvala dvě a čtvrt hodiny. A na můj email mi pak od těch dětí přišel vzkaz, že to byla ta nejlepší přednáška, jakou zatím kdy vyslechli. Já vím, že v takových případech se dost přehání.  Ale musím se přiznat, že mne ten email velmi potěšil.

Snad bych měl ještě dodat, že na této mé přednášce byly děti od páté po devátou třídu, jejich přednášející učitelé, a také jedna maminka.

Buštěhrad je jen kousek od Lidic. Příběh této vesnice a jejích obyvatel samozřejmě znám tak jako každý druhý člověk nejen našeho státu. Příběh nezměrné hrůzy, nezměrného zoufalství a nezměrného barbarství. Nikdy jsem se ale na ta místa podívat nedostal.  Sice jsme několikrát jeli okolo, ale jít se tam podívat, mne nějak nelákalo. Vždy jsem v sobě měl takový zvláštní, ne zrovna příjemný pocit. Teď byla ale situace jiná. Den byl překrásný a já jsem v sobě měl příjemný pocit uspokojení. Nu a velice mne lákala ta možnost konečně uvidět v reálu to úžasné sousoší lidických dětí od sochařky Marie Uchytilové, jejího manžela, pana Jiřího V. Hampla, a vlastně i restaurátora pana Oldřicha Hejtmánka, který doplnil sochu malého děvčátka, předtím ukradenou nějakým lidským morálním prasetem. A tak jsme tam vyrazili.

Přiznám se, že ještě v autě jsem si říkal, že jsem asi cynik, protože jsem v sobě nepociťoval žádné pohnutí z toho, že se blížíme k místu, kde se odehrála tak strašná tragédie. Jenže pak se vše změnilo.

Pomalu jsme prošli výstavními sály a nebylo to příjemné koukání.  Fotografie domů a domků, které již dnes neexistují. Z kostela a jednoho domku zůstaly jen základy. O všem si tam můžete něco přečíst, poslechnout a zamyslet se. Hlavně nad fotografiemi prostých lidí a jejich dětí, kteří si tam žili svůj někdy neveselý a jindy šťastný život.

A pak tam můžete vidět obličeje lidských zrůd a záběry lidské zrůdnosti.

Když jsme vyšli ven, nebyl žádný důvod se nad čímkoli usmívat. Moje povznesená nálada byla ta tam. Pomalu jsme procházeli tím nádherným údolím, kde ves Lidice ležela. Je to nádherné místo. A z každého jeho kousíčku vyzařuje klid, mír a pohoda. Až vás napadne, že přece není možné, aby toto bylo to místo, kde se odehrály takové hrůzy. Naopak, ty pečlivě udržované louky a široký výhled přímo lákají k rozložení deky, otevření piknikového košíku s dobrým jídlem a pitím, a příjemnému posezení s přáteli či se svou láskou. Ta představa byla tak intenzivní, že ze mne všechna ta předchozí tíseň spadla a já jsem opět byl schopen myslet na pěkné věci a usmívat se.

Pomalu jsme se blížili k tomu nádhernému sousoší lidických dětí. Já jsem si z počátku vůbec neuvědomoval to, na co se dívám. Viděl jsem jen tu nádhernou práci a úžasnou kompozici. A byl jsem prostě nadšený. Udělal jsem si pár fotek z dálky a šel jsem blíž, abych si vyfotil i nějaké detaily. A v ten moment jsem zaregistroval obličeje těch soch a srdce se ve mně zastavilo.

 Náhle to již nebyly sochy. Byly to děti. Děti, které nechápou, co se děje. Děti, kterým náhle někdo nadobro sebral úsměv z jejich tváří. Děti, které se lidská zrůdnost rozhodla zabít. Hrdlo jsem měl stažené jako smyčkou oprátky. Nemohl jsem mluvit, nemohl jsem polknout slinu, a sotva jsem se dokázal nadechnout.

16. květen roku 2017 byl zvláštní den. Na jeho konci jsem cítil radost a vnitřní potěšení ze setkání s příjemnými mladými lidmi a jejich výjimečnými učiteli. A také jsem prožil setkání s minulostí, ze kterého mi málem prasklo srdce, a která vlastně žádnou minulostí není. Protože minulost, to je vždy uzavřená záležitost. A to lidické děti nejsou a nikdy nebudou.