Konopí a inventura našich snů, tužeb a skutečností.

Všichni jsme měli a máme nějaké touhy. Ať již reálné, či z oblasti pohádkových snů. Malí kluci se touží stát astronauty, nebo alespoň piloty nadzvukových letadel či popeláři. Holčičky zase princeznami nebo alespoň modelkami.

A jak dospíváme a bereme rozum, naše sny se mění. Starší kluci by chtěli cestovat po světě a objevovat neznámé kraje. Mnohé dívky jsou realističtější než jejich mužští vrstevníci. Jsou ochotny vzdát se role princezny a klidně by se spokojily s funkcí manželky kalifornského miliardáře. Obyčejně vše dopadne naprosto jinak, i když i hodně bláznivé sny se někdy plní.

Pak dospějeme, začneme více vnímat skutečnost kolem sebe, a naše touhy začnou nabývat realističtější kontury podle našich znalostí a možností. Někdo se rozhodne pro podnikání a mnohým se to daří. Jinému stačí dobrá práce s možností pěkného výdělku. A když je to zároveň práce, která nás baví, jsme na výsost spokojeni.

Následuje zamilovanost, svatba, děti. A když je vše v pořádku, zažíváme pocit štěstí.

Přibližně v této době se ale do našich myslí začne také vkrádat obava. Jsme již dospělí, dokážeme logicky uvažovat, a tak si začneme uvědomovat, mnohdy z příkladů okolo nás, že to štěstí nemusí trvat věčně. Může se stát cokoliv. V oboru našeho podnikání se někomu jinému může dařit lépe než nám a my zkrachujeme. Náš zaměstnavatel se rozhodne pro změnu koncepce, nás přestane potřebovat a vyhodí nás. Zakopneme na schodech a skončí to zlomenou páteří. Náš život a život našich blízkých náhle může být v totálních troskách.

Pokud si všechna taková a podobná nebezpečí uvědomujeme a jsme dostatečně odpovědní, můžeme jejich dopad na nás a naši rodinu zmírnit alespoň tím, že se proti nim nějak pojistíme. Na příklad tím, že ve svém podnikání nepůjdeme do zbytečně riskantních podniků. Nebo si nebudeme hledat zaměstnání, kde nám každý den půjde o zdraví a o život. A také si můžeme najít dobrou a dlouhou tradicí prověřenou pojišťovnu, kde nejen sebe, ale i své blízké dobře pojistíme. Jistě, bude nás to každý měsíc stát nějaký, a mnohdy nemalý, peníz, ale alespoň máme jistotu, že když se něco stane …

Ostatně mnohá lidská společenství organizovaná do států alespoň část těchto problémů řeší pojištěním povinným. Ať již obyvatel takového státu pracuje v jakémkoliv zaměstnání, stát mu část jeho mzdy bere, a tyto peníze ukládá na zvláštní účty. Na příklad pod názvem zdravotní, sociální a důchodový fond. Dožije-li se tak člověk bez úhony důchodového věku, stát mu vyplácí, podle jeho odpracovaných let a velikosti strhávaných částek, nějaký důchod. Nu a stane-li se takovému člověku nějaký zdravotní malér, který ho z pracovního procesu vyřadí, zaplatí mu i léčbu.

Ne v každém státě je to stejné. Někde je to z pohledu postiženého člověka lepší, někde horší. Bohatý a rozumnými lidmi řízený stát toho pro své občany dokáže udělat víc.

Nějak samozřejmě ale předpokládáme, že náš stát nás nějak bude chránit a nějak nám v krizové době bude pomáhat. A stejně samozřejmě nepředpokládáme, že to bude právě ten náš stát, který se nás bude snažit zlikvidovat jen proto, že jsme se dostali do situace námi samými jen těžko řešitelnou či zcela neřešitelnou, a to jen a jen proto, že náhle jsme se pro ten stát stali přítěží. Jistě, všichni jsme četli či slyšeli o tom, jak se ke svým obyvatelům chovaly a chovají diktátorské zrůdy typu Mobutua v Kongu (Zairu), Pol Pota v Kambodži, nebo Kim Ir-Sena či Kim Čong-Una v Severní Koreji. Jenže to bylo/je tam, kdesi v Africe či v daleké Asii, ale tady? V naší kulturností a lidstvím se opájející Evropě? To snad ne!

Bohužel mnozí si neuvědomujeme, že špatnosti na vlastním obyvatelstvu se dají provádět i bez zjevného násilí. Nikdo nemusí nikoho mlátit, trhat mu nehty, střílet, věšet, nebo hnát do plynových komor. To dělají jen primitivní idioti. Evropskou výchovou a kulturností tvarovaný politický vzdělanec jednadvacátého století by se k něčemu takovému nesnížil. Za prvé by to bylo příliš zjevné a v následných volbách by to mohlo ubrat hlasy, za druhé by to mohlo vyvolávat protinásilí, kdy by někoho z těch postižených mohlo napadnout, že to vyřeší likvidací násilníka i za cenu vlastního života, a za třetí, vždyť to vše lze provádět v klidu, s úsměvem, a dokonce s aureolou citlivého a účastného empatika, který by „tak moc chtěl pomoci, ale ono to teď zrovna nejde“.

Podívejme se na to, jak to probíhá na příklad tady u nás, v Česku.

Éry diktátu jedné vyvolené rodiny, jedné vyvolené rasy a jedné vyvolené strany již pominuly. Dnes říkáme, že máme demokracii, a náš stát že řídí námi volení zástupci, které si kvůli tomu ze svých daní platíme. A protože je platíme více než štědře tak předpokládáme, že i oni budou svou práci vykonávat poctivě a ku prospěchu společnosti. Ale děje se tak?

Za posledních osmadvacet let tady našimi volenými zástupci došlo k rozkradení průmyslu této země a jeho předání do rukou spřátelených zlodějů, podvodníků a tunelářů. Byl vyrabován důchodový fond v hodnotě přes třistatřicet miliard korun a prognóza získávání důchodů dnes ještě stále pracujících a daně platících lidí je velmi chmurná. Ze zlatého pokladu České republiky bylo rozkradeno padesát šest tun zlata. Ministři vnitra a nejvyšší náčelníci policie policii plánovitě likvidují a přebudovávají tak, aby vymáhání zákonů platilo pro všechny, kromě politiků a jich samotných, a samozřejmě na ně navázaných spřátelených „podnikatelů“. Předseda vlády ze svého úřadu vytvoří hampejz, kde jeho nejoblíbenější konkubína úkoluje policii, armádu i ostatní členy vlády, a následně tento úřad přetvoří na výběrnu úplatků. Přesto, že práce našich poslanců se dá souhrnně ohodnotit jako prachmizerná a společnosti naprosto neprospěšná, tito si prioritně a naprosto bez ohledu na kvalitu své práce zvyšují své platy. Z kdysi ukázkového školství je pokusná laboratoř neschopnosti, tuposti a zamindrákovanosti na ministerské křeslo dosazených šarlatánů. Titulární pracovníci universit za patřičný bakšiš rozdávají universitní tituly politickým a ekonomickým mafiánům, kteří vysokou školu viděli jen tehdy, když kolem ní jeli ve svém luxusním autě. Státní zakázky jsou vypisovány tak, aby na nich vydělali všichni zúčastnění kromě státu samotného. Poslanci se chovají jako prostituti a prodávají své poslanecké mandáty za lukrativní posty ve státních firmách.

Měli jsme zdravotnictví, které patřilo k těm nejlepším v celosvětovém měřítku, kde byli léčeni všichni bez toho, že by za to museli ještě jednou platit, protože vše již měli zaplacené ze svých daní. Pacient, který následně potřeboval rehabilitaci či lázně, tyto dostal, a opět nemusel znovu nic platit. Dnes matky prosí na sociálních sítích o milodary, aby mohly koupit léky nebo zdravotnické pomůcky pro své nemocné dítě. Do kasy VZP musí doplácet desetitisíce korun na kočárek pro své postižené dítě. Musí nasbírat kamiony víček od plastových lahví, aby mu dokázaly zaplatit lázně nebo rehabilitaci. Musí se rvát se státní zdravotní pojišťovnou o životně důležité léky nebo dokonce o invalidní křeslo, protože i to VZP plně invalidním lidem bere. Miroslav Červenka má rakovinu plic. Jedinou jeho nadějí je biologická léčba, která již rodinu stála miliony korun. VZP ale odmítlo přispět byť jen jedinou korunou. Maminka Davida, chlapce s nemocí epidermolysis bullosa, neboli nemocí motýlích křídel, se musela dennodenně bít s VZP o speciální masti a obvazy, které alespoň trochu mírnily jeho kruté bolesti. Pro tuto naši státní zdravotní pojišťovnu to ale nebylo nic, čím by se měla zabývat.

David svůj boj se svou nemocí týden před loňskými Vánocemi prohrál. Mirek podal na VZP žalobu. Jenže jaká je jeho naděje v boji s tímto státním „zdravotnickým“ zařízením v systému, kde soudní spory i v případech, kdy jde o život, trvají léta?

Když jsem se já poprvé obrátil na svůj stát se žádostí o pomoc pro svou nemocnou dceru, nechtěl jsem po něm ani nějaké drahé zahraniční léky, ani jsem po něm nechtěl peníze. Chtěl jsem jen povolení, aby se ona mohla léčit bylinou, která jako jediná jí ještě tehdy, na rozdíl od povolených léků od lékařů a z lékáren, pomáhala. A předpokládal jsem, že je to jen otázka pár týdnů, než takové povolení získám. To bylo začátkem roku 2010. Po třech letech se naše lékařsko-sociálně-politické špičky dohodly, že nám přístup k té bylině umožní. A dokonce k tomu Parlament přijal novelu zákona a Státní úřad pro kontrolu léčiv přijal své Opatření obecné povahy. Výsledkem je, že mojí nemocné dceři bude umožněn přístup k této bylině, pokud měsíčně zaplatí 70.000 Kč. Zároveň mi bylo zcela jasně dáno na vědomí, že pokud s tímto nebudeme souhlasit a tu bylinu budu kvůli dceřinu léčení pěstovat sám, tak mne na pět let zavřou do vězení. Ta bylina se totiž jmenuje Cannabis, česky konopí. A je to rostlina, která pohlavárům našeho zdravotního systému a pohlavárům politických stran nahání husí kůži. Ne snad proto, že by ta léčivka byla lidem zdravotně nebezpečná. Naopak. Jak ve světě pokračuje její výzkum, rozsah jejích léčivých účinků se den ode dne neustále dál a dál rozšiřuje. Jenže bohužel právě v tom je ten největší problém. Naši politici si zvykli na velmi bohaté transfery peněz od farmaceutických firem do pokladen politických stran a na konta jejich bossů. A až příliš mnoho lékařů si zvyklo na to, že i pro ně je finančně výhodnější předepisovat nebezpečné, málo účinné výrobky těchto firem, než prosazovat užívání byliny, kterou si každý dokáže za pár korun vypěstovat na své zahrádce sám. Hippokratova přísaha je pro ně jen nepříjemný mezistupeň k získání toho správného titulu MUDr. Její obsah je již až tak příliš nezajímá. A zrovna tak je to i se sliby politiků. I ty jsou jen tím posledním mezistupněm k možnosti rozvalení se u politického koryta a hrabání pod sebe. A ty sliby? Kdo z nich by se tím po volbách ještě zabýval?

Máme zdravotně-sociální systém, který připomíná vše možné, jen ne zdravotně-sociální systém.

Mně to spíše až příliš připomíná řádění bezohledných a ničeho se neštítících vyděračských gangů řídících se heslem „vytáhněme z nich, co se dá, a pak je nechejme zdechnout“.

Martin Luther King ve svém známém rozhlasovém projevu řekl své památné „I have a dream“. Měl sen o rovnosti ras a konci rasové segregace ve Spojených Státech Amerických. Američané jej pak za tento jeho sen zabili.

I moje dcera, moje žena, já, a s námi statisíce lidí tohoto státu máme své sny. 

Sníme o tom, že námi zvolení političtí zastupitelé a představitelé našeho státu se přestanou okamžitě po svém zvolení měnit na bezpáteřní chamtivce bez kousku cti v těle.

Sníme o tom, že náš sociálně-zdravotnický systém se opět změní na službu všem nemocným a bezmocným, kde již o životě a smrti nebude rozhodovat výše konta postiženého.

Sníme o tom, že lidská práva nebudou jen z nutnosti do preambule Ústavy vloženou větou, ale že i v naší zemi budou dodržována.

Sníme o tom, že Právo a Spravedlnost se opět stanou synonymem téhož, a ne zcela rozdílnými pojmy.

Sníme o tom, že i staří, nemocní a nemajetní budou opět bráni jako lidé, a ne jen jak obtížná sběř.

Sníme o tom, že staří a nemocní lidé se budou moci léčit tím, co jim pomáhá, a ne jen tím, co farmaceutickým firmám a na ně navázaným politikům přináší zisky.

Američané na Martina Luthera Kinga za jeho sen poslali střelce.

Česká vláda ani Parlament na nás střelce neposílají. To je pod jejich úroveň. Oni prostě jen dělají, že ten nářek bezmocných neslyší.

Účinek je ale stejný.