Moje vzpomínky na šedesátý osmý.

Včera bylo 21. srpna. Výročí okupace Československa armádami „spřátelených“ států Varšavské smlouvy v roce 1968. Tedy ne celé Varšavské smlouvy. Rumunský prezident Nicolae Ceau?escu, i když to byl stejný šmejd jako ti ostatní,

 svá vojska poslat odmítl. Přiznám se, že jsem na to výročí málem zapomněl. Zabýval jsem se jinými věcmi, které mne trápily a o kterých bych chtěl napsat, a tak jsem to nějak z hlavy vypustil. Teď se za to stydím. Není to událost, na kterou bychom měli zapomínat. Připomněla mi to manželka. A tak se mi začaly vybavovat některé vzpomínky.

To jsme ještě bydleli v Hodoníně a naší dceři bylo třináct a půl měsíce. Všichni jsme to cítili jako tu nejhorší zradu. A také jsme cítili nepředstavitelnou bezmoc. Co se dá dělat, když kolem vás hodiny a hodiny projíždějí náklaďáky a obrněné transportéry ježící se vojáky se samopaly. Stáli jsme na chodnících a řvali po nich, že jsou horší než nacisté.  Občas někdo něco hodil. Občas, když se kolona zastavila, jsme někteří měli snahu přeřezávat u těch náklaďáků hadičky od nádrží. U ótéček to nešlo. Ale velmi brzy jsme toho museli nechat. Vojáci si o tom řekli vysílačkami a velmi rychle tento, pro ně „problém“, vyřešili. Při každém zastavení kolony si pár vojáků na korbě stouplo a namířili na nás samopaly.

S tím házením se málem stal velký malér. Stalo se to v Dobrovolského ulici, poblíž křižovatky s ulicemi Dolní a Horní valy. Od náměstí tudy projížděla velká kolona ze Slovenska směrem na Rohatec a dál na Uherské Hradiště. Stál jsem tam vedle nějaké čtrnácti či patnácti leté dívenky, která se opírala o strom, dívala se na ty vojáky a plakala. V tom si na jednom z těch náklaďáků stoupl voják s velmi vystrašeným obličejem, natáhl samopal a střílel dávky do vzduchu. Proč to udělal, to nevím. Asi mu jen ruply nervy. Buď jej něco trefilo, nebo jen nemohl pochopit, proč je místo květy vítáme nadávkami a vztyčenými pěstmi. Ostatní vojáci na tom náklaďáku se ale na něj vrhli, sebrali mu ten samopal a donutili jej, aby si zase sedl. To ale zase ruply nervy jednomu chlapíkovi, který stál kousek od nás. Zvedl ze země dlažební kostku a hodil ji po obrněném transportéru, který zrovna kolem něj projížděl. Jenže ta žulová kostka byla těžká a on, zaplať pánbůh, neměl dost síly. Kdo ví, jak by to celé dopadlo, kdyby skutečně trefil některého z těch vojáků na korbě. I tak to ale málem skončilo velice zle. Ta dlažební kostka zasáhla točící se pneumatiku, a ta ji obrovskou rychlostí odrazila směrem k nám. Nikdo z nás neměl ani tu nejmenší šanci jakkoliv reagovat.  Jen jsem uslyšel podivně tupou ránu. Pak jsem tu kostku znovu uviděl. Byla jedním svým rohem zaražená vedle hlavy té plačící dívky v kmenu stromu, o který se opírala. A musela to být rána skutečně obrovská, protože ta kostka tam snad dvě či tři vteřiny zůstala zaražená. Pak se vlastní vahou vyvrátila a spadla na zem. Vlastně prakticky naráz s tou dívenkou. Ta omdlela a lidé ji museli odnést. Ale zraněná nebyla.

Má druhá vzpomínka se týká tehdejší tamní vojenské posádky.

Velké kolony projížděly i okolo kasáren směrem na Brno. Já dodnes nevím, co bylo impulzem dalšího dění, ale říkalo se, že část okupační armády se chtěla dostat do tzv. Velkých kasáren. Kdysi dávno v nich byli dragouni. A jestli si to správně pamatuji, tak v 68. tam byl 4. motostřelecký záložní pluk číslo 4428, kterému velel podplukovník Vincenc Nedbálek. Ten měl ale na věc jiný názor. Místo pomoci „spřátelené“ armádě nechal do všech vjezdů do kasáren postavit tanky s ven namířenými kanony. Také zakázal dávat „Rusákům“ vodu, pro kterou si přijeli s cisternou. Pak přiletěl vrtulník Československé armády a přistál na nástupišti v kasárnách. Vystoupili z něj jak sovětští, tak i vysocí českoslovenští důstojníci. Proběhla nějaká jednání, tanky byly staženy, a za kasárnami utábořenému vojsku okupantů byla vydána i ta voda. Pan podplukovník Nedbálek byl pak po prověrkách, spolu s dalšími důstojníky hodonínské posádky, z armády vyhozen. Pro mne to ale byl a je rovný chlap, který v mých očích hodně napravoval obraz naší armády.

On byl vůbec zvláštní a zajímavý člověk. Nejen že to byl vysoce postavený důstojník, ale byl to i básník a spisovatel. Básně skládal ještě jako velitel pluku. Později, po vyhození z armády, napsal pod pseudonymem Vínek Nedbálek několik knih. Já vím o knize „Jaro skončilo v srpnu“, kde vlastně popisuje to své dilema, vyplývající z okupace v roce 1968, a o knize „Dopisy z Brazílie“, kde zpracoval bohatou korespondenci cestovatele ing. Vladimíra Kozáka z roku 1924.

Toto své zavzpomínání bych rád uzavřel jedním zamyšlením.

Při prověrkách, které všude v republice mezi komunisty po roce 1968 probíhaly, se zjistilo, že někteří důstojníci Velkých kasáren hodonínské posádky, kterým velel právě pplk. Nedbálek, byli nejen členy Komunistické strany Československa, ale zároveň byli i členy KAN – Klubu angažovaných nestraníků. Tedy organizace, která proti komunistům velmi tvrdě vystupovala. Samozřejmě, že všichni byli následně z armády vyhozeni. Ve vzduchu ale stále zůstala viset jedna otázka – co tím sledovali? Chystali něco? A pokud ano, tak co? Rád bych se to dověděl, aly myslím, že již nemám šanci.

Ještě jednu věc z té doby si občas připomínám.

V Hodoníně na křižovatce dnešních ulic Národní a Štefánikovi stojí sousoší tří postav, připomínající generální stávku v roce 1920. Z 21. na 22. srpna 1968 si někdo dal tu práci, na to velké sousoší vylezl, a všem těm sochám zavázal oči. Mělo to naznačit něco v tom smyslu, že ani ty sochy se již na to sovětské svinstvo nemohou dívat. Toho dvacátého druhého přes tuto křižovatku opět projížděla kolona několika nákladních aut okupantů. V čele v gazíku jel důstojník. Ten kolonu zastavil a něco zavolal na vojáky v prvním nákladním voze. Tehdy právě kolem té sochy procházeli mladí manželé s dítětem v kočárku. Z nákladního vozu seskočil voják, namířil na ně samopal, a tomu mladému tatínkovi nařídil na sousoší vylézt a ty šátky z jejich očí sundat. Ten muž chtěl protestovat, ale nedostal šanci. Voják natáhl závěr samopalu, odjistil a vrazil mu jej do břicha. To, že tam plakala ta maminka a že z kočárku se ozýval pláč dítěte, jej nezajímalo. Tomu mladému muži pak již nic nezbývalo. Na to sousoší vylezl a šátky sundal. Když pak slezl dolů, přistoupil k němu ten důstojník a velice mu chtěl potřást pravicí. To on ale odmítl.

Byla to zlá doba. Nikdo z nás nebyl natolik hrdinou, aby si proti těm armádám stoupl se zbraní v ruce. O to víc mne štve to hloupé žvanění dnešních „hrdinů“, kteří přesně vědí, jak by tehdy s těmi okupanty naložili oni.