Málo se píše o tom, že srpen 68 měl dva dopady:

1. Ruští vojáci přijeli psychlogicky zcela nepřipravení. Politruci jim namluvili, že je tady kotrarevoluce a že nám jdou pomáhat, A oni zjitili, že je tomu naopak: Že je tady klid a že obyvatelstvo o ně nestojí. Ty dezorientované vojáky stříleli, domů se nemohli vráti. Proto člověk v době normalizace, když přejel do SSSR, slyšel od místních Rusů, kolik ruských vojáků zaplatilo boj proti kontrarevoluci u nás životem.

2. Komunistické strany Franice, Itálie a mnohé další zásah spojenců tvrdě odsoudily. I tak začaly ztrácet ve volbách hlasy, před tím byly velmi silné. Tento zásah vedl k rozštěpení mezinárodního komunistického hnutí a jeho citelnému oslabení.

Víte, pane Cachu, já jsem tí "Nikdo z nás nebyl hrdinou ..." nemyslel armádu, ale civilisty. Nás, obyčejné lidi. Při tom vím o skupině, která se ozbrojovala a skutečně chtěla provádět ozbrojené akce. Nakonec z toho sešlo. Pravděpodobně bych měl dodat zaplať pán bůh. Ale kdo ví. Armáda zasáhnout bez rozkazu skutečně nemohla. To bychom byli jako v Africe či v Arabském světě, kde si kde jaký vyšší důstojník myslí, že on je ten, kdo by tu zemi měl vést. V naprosté většině případů to končí tragedií. Mějte se.

Víte pane Mejzlíku, ono je to tak. Píšete, že nikdo z nás nebyl hrdinou, aby se jim postavil se zbraní v ruce. Jednotlivec, když chce být takovým hrdinou, stane se jen obětí bez nějakého významného efektu. Já jsem v té době byl jedním z cca 30 vojáků základní služby, kteří dělali práci pro důstojníky na štábu 20. motostřelecké divize v Karlových Varech. Viděl jsem tedy náladu v tomto důstojnickém sboru. Většinové zklamání, že nebyl vydán rozkaz k obraně republiky. A ten vydává president, jako vrchní velitel. Pak se teprve rozjede ten mocenský nástroj, kterým armáda je. Zoufalé činy jednotlivců mají jen význam pouhého gesta o kterém se svět málokdy dozví. Byl jím i čin podplukovníka Hargaše, velitele dělostřeleckého pluku v Sokolově, který prý nechal postavit proti bráně kanon (píši prý, protože osobně jsem to neviděl - sloužil jsem v KV). Z armády ho vyhodili a pracoval pak snad jako účetní - přesně nevím. Kdyby president rozkaz vydal, zcela určitě by došlo k velkému krveprolití a dostali bychom výprask jako Maďaři v roce 1956. Ale nemuseli bychom se za sebe stydět, že jsme republiku již podruhé v její krátké historii odevzdali agresorovi bez odporu. Možná by si pak lidé armády i více vážili a nepovažovali by službu v ní za zbytečnou.

Omlouvám se, nejdříve jsem tuto svou odpověď Vám nedopatřením napsal panu Jílkovi. Tak ještě jednou:

Víte, pane Cachu, já jsem tí "Nikdo z nás nebyl hrdinou ..." nemyslel armádu, ale civilisty. Nás, obyčejné lidi. Při tom vím o skupině, která se ozbrojovala a skutečně chtěla provádět ozbrojené akce. Nakonec z toho sešlo. Pravděpodobně bych měl dodat zaplať pán bůh. Ale kdo ví. Armáda zasáhnout bez rozkazu skutečně nemohla. To bychom byli jako v Africe či v Arabském světě, kde si kde jaký vyšší důstojník myslí, že on je ten, kdo by tu zemi měl vést. V naprosté většině případů to končí tragedií. Mějte se.

Jednu z nejvetsich potup roku 1968 vidim v utoku nemecke armady do Ceskoslovenska. Po porazce nacistu jsem si nikdy nic takoveho nepredstavoval. Skoda, ze se nenasli hrdinove, kteri by aspon hodili par zapalnych granatu na ty nemecke tanky.

Bohužel jsem ještě nežil. Jinak bych těm východním Němcům pořádně nandal.

A kdyby byl po ruce Arnold Schwarzenegger, hnali bysme je až do Berlína.

Tenkrát u vodárny v Hodoníně stál porouchaný tank. Doslova jsme ho obsypali. Vykoukla holá hlava kluka s vyděšenýma očima. Snad ani nebyl plnoletý. Nět, my nět okupanty, my vam pomagájem. Bránil se, chudák, urputně, dokud se z tanku neozval nějaký povel. Schoval se a zaklapl "dekl".

Co asi vyprávěl doma, pokud se vrátil. No, pravda to asi nebyla, spíš musel mlčet.

Tak. Nějaký děda hodil kostku a málem zasáhl plačící holčičku. Jako příběh z války dobrý, ale slyšel jsem lepší.

vy jste přece jenom hloupý.

Bohužel totalitní režimy s iluzí demokracie umí jen zavírat, mlátit, dehonestovat a popravovat nevinné lidi. Vidíme to v Rusku, Bělorusku... a dělali to i naši komunisti u nás! Rok 1968 jsem studoval v Praze. Byl to krásný rok a šíleně otřesný. Komunistický! Vraždy se nevyšeřovaly. Byly to jen nehody!

Ano, šedesátá léta byla nadějná. Bohužel naši tzv. "spojenci" hned odhadli, že bychom jim opět konkurovali na světových trzích, zvláště pokud by se podařilo zavést tržní hospodářství podle prof. Šika. Podobně jako do roku 1938 konali naši předkové. Naši "spojenci" nás ani po roce 1990 nepodpořili, jak slibovali. Tleskali, když u nás krachovaly světově proslulé značky ....Tatra, ČKD, Zetor, Adast a další. Takže svůj díl viny na tom též mají a není důvod se klanět jak směrem na Východ i na Západ. Pro uklidnění v Evropě by nám svědčilo býti neutrálním státem. Kdo tvrdí, že nemůžeme být neutrální, tak ten to s námi nemyslí dobře. Vážné důvody proti neutralitě neexistují...

Byla jsem v centru Prahy (ul. u Spálené) s mámou na WC, zakrývaly jsme si uši, hukot mi připomínal filmy z 2.sv.války, střelba. Pro malé dítě nic moc zážitek. Dopoledne - pidisvědek příjezdu tanků v Karmelitské... Děs a běs

Bydleli jsme v Platnéřské ulici. Jako dvanáctiletá už jsem všechno dobře vnímala.

Nedá se na tu dobu nikdy zapomenout.

Karma. A ta poslední věta, ta píše.

Díky, pane Majzlíku, za Vaše vzpomínky, jsou velmi zajímavé. A pro mne už i proto, že pocházím z hodonínského okresu, a v Hodoníně mám i příbuzné. Ty svou vzpomínku z 21. srpna 1968 , který jsem prožila ve Zlíně, kde stále bydlím, jsem již před časem napsala na svém blogu. Hezky jste to napsal - a iv té poslední větě máte naprostou pravdu. O 21. srpmnu 1968 nejvíce žvaní - a kritizují co se mělo stát- a nestalo, ti, co to neprožili, co byli tenkrát ještě "na houbách"...

To by dnes nikdo nesměl mít ani připomínku k době husitské, podle vašeho soudu

Hlavne ta podelana cs. generalita zalezla v kasarnach, no jako uz vzdycky se vyznamenala.

Armáda je nástroj státu. Funguje jen a pouze na rozkazy shora dolů. Kdyby fungovala jinak, nebyla by to armáda, ale sbor anarchistů. Vrchním velitelem je president republiky, v té době to byl generál Svoboda, který měl vydat rozkaz k obraně, ale tradičně, jako Beneš po Mnichovu ho nevydal, aby prý ušetřil národ krveprolití. Čili nezklamala armáda, ale politické vedení státu představované presidentem republiky, který se tento nástroj státu k jeho obraně obával použít.